The Mud Day – Paris 2014… aneb z bláta do louže!

Celý týden (skoro)nepřetržitý slejvák, občas na pár sekund nebo minutek vykoukne sluníčko, je hodně chladno. Nějaký příslib hezkého počasí, nebo alespoň trochu tepla v nedohlednu. Kde je konečně to léto? No, tak na to si asi budeme muset počkat.  ♥ !!! La boue, la boue, la boueeeeeeeeeeeeeeeeeeee…. ;-) WE ARE THE MUD GUYS!!! 

I´m one of the Mud Guys!!!

Leden 2014, zkouškové období v plném proudu a já letím v pauze do studovny, abych místo vzorného učení byla zase o pár stovek lehčí. Začíná registrace na The MUD Day – Paris 2014. Platební karta zapláče, ale jsem tam! Měsíc a kousek po Marathon de Paris se vydám na další dobrodružství, o kterém nevím nic a netuším, co mě čeká. Času ale zatím dost. Začíná fáze příprav na marathon, silový trénink začne až po. Nemohu se odrovnat ještě před mým největším (v té době) letošním cílem. Nějakou hmatatelnou představu mám, jelikož porovnávám se Sparťany, Gladiátory a podobně a jedno vím jistě, že na rukách musím zapracovat, jinak se do cíle asi nedohrabu…

Čas letí nezadržitelnou rychlostí a pár měsíců uteklo jako voda. Je po marathonu (připadá mi to jako věčnost a jako vzdálená pohádka), po velikonočních prázdninách, začíná zkouškové období a na posilování jaksi stále není čas. Běhám, běhám, běhám, zumba jede na plné obrátky, ale „running is not enough“… Od marathonu cítím, že běhám jinak. Není to popsatelné, ty myšlenky, stavy a pocity, ale cítím se jako někdo „novězrozený“. Vše je schované v hlavě. O běžeckou část nemám absolutně žádné obavy, 13km je pohodička, ale těch 22 překážek??? A jelikož i do marathonu jsem šla s tím, že prostě raději nechci vědět, co mě čeká, nekoukám na videa, na mapy, jedu si po svém a hrozně se těším. Vím, není to asi nejlepší přístup, ale nic nestíhám a nemám absolutně čas.

Všichni mí kamarádi si vyzvedávají startovní sety na marathon a já s pláčem koukám ven z okna, na tu šílenou zimu, která tam vládne. Druhý květnový svátek je tu a první zprávy z ringu. Samé superlativy a oslavné ohlasy. Wow, to bude! V pátek 9. května, jdu ráno s pejskem běhat, pohodových 7km, poté  vyrážíme na kola, úžasných 46,5km lesem, loukama, polem za krásného sluníčka! Ona snad bude hezky, sláva! K tomu nějaké pochůzky a večer mám pocit, že mi na těch třech hodinách zumby upadne zadek. Najíst, vykoupat a do postele, ráno začínají tři hodiny cvičení nanovo. Pak už jen venčení pejska, pečení „panenkového dortu“ na nedělní  oslavu narozenin a těšení se na neděli, na poledne! Moc myslím na všechny v Praze, snad budou mít z marathonu také takové úžasné zážitky a vzpomínky jako já a hlavně, že si ho hezky užijí. Já se začínám pomalu, ale jistě děsit, jestli jsem to tentokráte trochu nepřepískla a jak za několik hodin budu ještě s láskou vzpomínat na těch 42 kilometrů a kousek a budu si to s nimi chtít vyměnit. To ještě netuším, že k tomu v žádném případě nedojde J. 

Jak by řekl děda Komárek „chčije a chčije“. Celá sobota od rána do večera propršená. V neděli má být ale polojasno, že by mě nakonec přeci jen doprovázelo sluníčko? Chystám oblečení. Nic běžeckého, nezničím si přeci svou výbavu. A tak místo parádních trialových běžeckých bot beru staré odrbané tenisky, které už několik měsíců přendávám z místa na místo a je mi stále líto je vyhodit, třeba se ještě někdy budou hodit (ano, na plevelení zahrady do bahna jsou super). Staré ¾ kalhoty, které jsou už několikrát zašívané, no ale co dál? Barevné podkolenky jsou mé poznávací znamení a zářím s nimi na dálku, ale chci je nechat podstoupit toto martyrium? A tričko? Obyčejné bavlněné ze Semi-Marathonu nebo Color Run, nějaké funkční z nějakého jiného závodu, ze zumby? Je rozhodnuto, barevná jako vždycky, na hromádce nachystané oddílové Báječné Ženy v Běhu. Vždyť je to přeci jen příroda, nee? Na převlečení hlavně silné bavlněné ponožky a teplou bundu!

Bolí mě zadek, zadní stehna, kolena… asi jsem ten pátek trošku přehnala. Rychle beru do rukou koňskou mast a Ibalgin a mažu. Jelikož kdo maže, ten jede… a to ještě nevím, jak to zítra bude platit na 100%. A vlastně i bez toho mazání :-D 

Ráno do sebe hodím ovesnou kaši, do termosky nachystám teplý čaj, nějaké čokoládové sušenky a rozinky a frčím na vlak. Hlavně nezapomenout do vlasů zapíchnout českou vlaječku! První rozcvička 3km v našlápnutém tempu, pak samozřejmě zbytečně dlouho čekám na vlak. Přestupuji a ty nechápající pohledy lidí kolem mě jsou zvláštní. To vypadám v tom barevném oblečení opravdu jako blázen? Jen prostě odmítám být šedá myš v davu, a když jdu na závod, chci reprezentovat a být vidět. Pro mě za mě, ať si každý myslí co chce, ale prostě se prostě svých barviček nevzdám! Do uší mi hraje všechna možná muzika a já se tááááák těším J!!! To bude… a už za chvilku.

Vystupujeme v malém městečku až za 5. zónou Paříže. Takové větší vesnička v údolí a nikde nic kolem. Stoupáme, stoupáme stále vzhůru, vlaječka krásně vlaje ve vzduchu, v tom větru div neodlétne a najednou před námi plot „vojenského prostoru“. Pouštíme se dál, do jeho útrob a už vidím ta bahnité cestičky. Najít „závodní vesničku“, vyzvednout startovní číslo, převlíknout, dát batoh do úschovny. Podávám klučinovi svůj pas a certifikát od doktora, že mohu běžet (ve Francii pro každý závod povinná věc, bez něho vás nepustí na start žádné soutěže) a on se na mě podívá a začíná se smát: „Ta vlajka, ta je České republiky, že jo?“ a otáčí se a volá na svého kamaráda. “No my tam byli na týden na prázdninách, v Praze. Super! Tak pěkný závod, MiKaelo!“… wow, tak to je bomba J To vás hned potěší a povzbudí. Navíc jeden z mála, co vám neřekne, „je hele, vy jste z Československa!“. Uuuááá…. Jedna kapka, druhá kapka a v tu ráno průtrž mračen. Vlajka je promočená, já se rychle schovávám pod první stánek s občerstvením. Naštěstí je to jen přeháňka a za chvilku zase sluníčko. Opravdu aprílové počasí! Grrr… zima, vítr.

Startuje pátá vlna, šestá se jde rozcvičit, láduji se rozinkama, hroznovým cukrem a müsli tyčinkou, protože mám hlad. Vše zapíjím vařícím čajem a klepu se jak osika, jaká je zima. Jsme na louce, v otevřeném prostoru a fučí to jako blázen. Fotím ostatní skupinky okolo a začíná mi být líto, že jsem na startovní linii opět sama. Přeci jen v týmu by to bylo lepší, vzájemná podpora a hlavně sdílené zážitky. No nic, nedá se svítit, užiju si to i sama! Dvakrát si ještě pro jistotu raději odskočit a už se pomalu přesouvám. Rozhodně se mi nechce vzdát se mé teplé mikiny a bundy. Ale nic naplat, čas startu se blíží. Pod tričko BŽB raději ještě navlíkám tílko, ale nic víc, zase během se přeci zahřeji. Společné “rozproudění“ před pódiem a první kontakt se zemí. A kutálíme se vpravo a vlevo… „Quel est votre métier??? La boue (foneticky „bů“), la boue, la boeu!!!“ … „Co je vaším řemeslem??? Bahno, bahno, bahno!!!“ Tak co, vlno osm, jste připravení? OUI! C´est parti! Nabušení se přesouváme do startovního koridoru… pár minut…

A je to tady, slejvák jako pr…!!! Omlouvám se za ten výraz, ale jinak to nejde. Pár chvil do startu a ve vteřině tu byla obrovská průtrž mračen doprovázená krupobitím… Merde!... No, to nám to hezky začíná. Promočení a zmrzlí na kost… 5, 4, 3, 2, 1… GOOOOOOOOOO!!!! Vyrážíme vstříc 13ti zážitkovým kilometrům.

Mud znamená v překladu „bahno“, ve francouzštině to je la boue („bůůů“). A letošní nedělní závody teda byly opravdu „MUD“. Již celá předstartovní vesnice byla při každém kroku doprovázená hlasitým „mlask, mlask“ no a jak to potom asi bude vypadat na trati…

Po prvních pár desítkách metrů začíná mírný kopeček, který se v mžiku změní na megatobogán. Wau, to je jízda! Jakmile sebou člověk švihne na zem, nejen, že už nevstane, ale ani se nezastaví. K tomu navíc s sebou pokácí spousta dalších lidí. Sranda začíná. Naštěstí se držím a sesouvám se postupně bokem s oporou větví, jelikož se mi moc nechce padat k zemi hned na začátku. Nakonec je má trasa o hodně pomalejší oproti těm, co už nahoře dobrovolně či nedobrovolně šupli na zadek a valili to až dolů. A blátíčko začíná! „Pojď sem, tady nalevo, tady to méně klouže…“, řekla slečna a už ležela na zemi a zadek celý hnědý. Tady to není o stylu, o síle, je to prostě o tom, jak člověk došlápne a zda mu to podklouzne, a nebo zůstane na obou dvou, případně čtyřech. I jen samotná cesta začíná být dobrodružství. Bahno nalevo, bahno napravo, klouže to všude. A všude kolem slyším „La boue, la boue, la boue!“.

„Na kolena, na kolena, na kolena, jé jé jé…“ aneb první překážka a hurá pod ostnatý drát. Nechce se mi do toho bahna, ale nedá se svítit. Stále „drhnu“ vlaječkou o pletivo. No vlaječkou, vzápětí jsem z vlasů vyndala už jen holou tyč, takže holka možná nepřežila a nedostala se ani na první překážku. Kdo ví. Ale jo, tohle bude fajn, tohle mě bude bavit, to bude zážitek. Po chvilce dorážíme k velké síti. To snad doufám nebude problém… ono se to zespodu nezdá, ale když jste až nahoře, teď ty ostatní kolem vás ji „rozhoupávají“ … uf, přehodit se na druhou stranu žádná sranda. Ale jsem tam a běžím vesele dál. Sil mám na rozdávání, ale začínám pokukovat po křovíčku. Já se z toho zblázním. Musím se ostatních zeptat na nějaký recept, jak to oni dělají. Poslední dobou na každých závodech musím odskočit do křoví. A to jsem ráno skoro nic nepila, abych tomuto předešla. No nic, šup, šup, navlíkám se zpět do těch promočených kalhot a shrnuji tričko a jedeeeeeem. Třetí překážka je vysoká dřevěná zeď. Ať dělám, co dělám, tak jsem prostě prcek a nahoru se nevyškrábu. No a síla v rukách samozřejmě v nedohlednu. A i když mě někdo snaží popostrčit a zvednout zadek, nejde to, tohle prostě nepřelezu. Trošku zklamaná obcházím hrazení a vydávám se dál. Snad tohle bude jediné, co nedám.

Přeskočit přes dva malé ohýnky není žádný problém… Asi i vzhledem k těm přeháňkám mají starost je vůbec udržet „naživu“. A pádíme z kopce. Tentokráte to po zadku nejde, jelikož je to pořádně kamenitá cesta. To by bolelo, hodně. A jen slyším „pozor, nejde mi zastavit, řítím se vpřed!“. Jak dopadl kluk dole nevím, ale nikdo tam při mém přiběhnutí neležel, tak asi přežil. Běžíme po vrstevnici a kloužeme čím dál níže. Hop nahoru na balíky slámy, a hned dolů pod kládu s ostnatým drátem. A znovu, a znovu. Toto si několikrát zopakujeme, kolem mě párkrát někdo zasviští bahnem k zemi, ale pohoda. Už předbíhám vlnu přede mnou a jsem čím dál tím víc „nadržená“. „Na břicho, na břicho!“ křičí mladík, který kropí plachty ledovou vodou, po kterých se pokloužeme pár metrů. No a vstát už je problém. Boty skoro nechám v tom obrovském množství bahna, které je všude kolem. Sbíhám dolů z kopečka, kde po sobě hází bahno skupinka kluků. A lup jí. Schytám pořádný lívanec taky. To si nenechám líbit, a tak bitva začíná. Zasmějeme se a vyrážíme dál. No raději nechci vidět, jak v tuto chvíli vypadám. Alespoň podle toho, jak příšerně vypadají všichni kolem mě, tak se děsím, jaký musí být pohled na mě… J 

Ááá a jdeme do kopečka… aha, ono to jaksi nejde… Jeden krok vpřed a tři zpět. Kloužeme se jeden přes druhého dolů, vzájemně se postrkáváme za zadek, podáváme si ruce a po chvilce je nám ku pomoci lano, s kterým už to jde snadno. Ta podpora od ostatních, naprosto cizích, lidí kolem, co se ti snaží pomoct, je úžasná. To je tak skvělý pocit, že tam člověk není sám a cítí vzájemnou výpomoc, wow!

Mokrá už jsem dost, to by pro dnešek stačilo, ne? Vracíme se do blízkosti vesničky a před sebou nápis ICE CREAM.. to asi nebudou parní lázně, že? Ooooh, la vache! Ta voda je naprosto ledová... Jak by taky ne, když do ní ještě pro jistotu, kdyby bylo moc teplo, háží pytle s ledem. „Máte bicepsy?“, no evidentně ne, jelikož na třetí šprušlině žebříku si to opět šinu do super ledové vody. Chvilku opět běžíme a jedeme se klouzat s kopečka. Po rukách, po nohách, po zadku, ano, to poslední je nejrychlejší způsob jak se dostat do nejnižšího místo této vytyčené cesty.

Jsme možná zhruba v polovině trasy, tak si to pojďme trochu zrekapitulovat. Mokrá a promrzlá do morku kostí, s sebou tahám už o několik kilo bahna, kamínků, písku a já nevím čeho ještě všeho navíc a začínám mít hlad, ale je to boží! Nelituji ani koruny, teda spíš centu (a že jich bylo) a šinu si to zvesela dál. V tom se podívám před sebe, co mě čeká…. Olalá, přede mnou stoupá kopec jako blázen a ještě do něho budu tahat plné kbelíky vody. Aha, ale ne teď, odbočuji z trasy a brodím se a brodím. Nejrychlejší a nejméně klouzavá cesta je brát to těmi největšími kalužemi a bahnem uprostřed pěšiny, tak směle do toho! To, co vidím před sebou, mi připomíná zákopy z válek. Malé nepatrné strmé kopečky, mezi kterými je nachystaná „thalasso terapie“ aneb mega obrovské příkopy s bahnem, ale takovým jemňoučkým, příjemným. Tu „špínu“ kolem sebe nevnímám a skáču do toho po hlavě, vlevo urputný zápas v bahnitém ringu mezi kamarády, vpravo vtipy o „zábalech“, které tu jsou vlastně „zdarma“. Tak proč si neužít trochu toho lázeňského luxusu, že J. Dlouho mazlavá a celohnědo-šedá nevydržím, jelikož šup znovu do vody, do příkopu a plazit se.

Jé, svačinka! Hurá. Kopnu do sebe vodu, dva redbully a sušenou meruňku a jdu do tmy, do kravína poslouchat „techno“. A abych nezůstala dlouho „čistá“, šup na kolena pod ostnatý drát a plnou parou vpřed, nachytat na sebe trochu toho písečku. To nikomu nemůže uškodit, že J.

Všude kolem louky, lesy, pole, lány, prostředí je vybrané perfektně. A ty dny vydatného deště tomu jen přidaly na kráse. Pomoc, rybník plný bahna… aha, ne, to je jen obrovská louže. „Tady na paletách máte pytle s pískem, na záda a hurá nahoru!“ WTF! To je tak těžký!!! Nejsem žádná bábovka, ale jenom si na záda nasoukat ty dva spojené pytle, je teda záhul. Uff, a to s tím ještě mám jít do kopce? Asi mi upadne rameno, pytel se sune k zemi. Zkouším si ho hodit na druhé, umírá mi i to. Oh, putain! To je asi to nejhorší! A ano, druhý den, cítím každičký milimetr mých zad. Nakonec ale zvládnu dvakrát kopec nahoru i dolů a vítězoslavně odhazuji pytel v dáli, pro ostatní odvážlivce. Ale cítím se jako vítěz, když kolem sebe vidím spoustu lidí, kteří se jen tak „prochází“ a na pytle rezignovali. Ale tys to dala, yes! 

Už se na mě culí další kopec. Popadám do ruk dva kýble, mezitím ještě schytám ledovou sprchu od právě dokončivších a snažím se nějak sesunout z kopce. Bohužel taktika se zadní částí mého těla nefunguje, protože tam jsou velmi ostré kameny. Vybírám si trasu, kterou proudí potoky vody a skáču jak kamzík, po „přírodních schodech“ a jsem dole raz, dva. Nohy si mezitím „osvěžuji“ v potůčku. Dole nabírám dva kýble vody a vzhůru až k oblakům. To naštěstí ne, jen pár metrů do kopců. Ti přede mnou mě brzdí, tak to nejde tak rychle a ručičky začínají trošku pálit. Ale tohle je pohodička, no stress. Hop do vody - megalouže, udělat úsměv na pana fotografa a zase chvilku běžíme.  Cítím se osvobozeně a pohodově, tak nohy jdou krásně samy.

Jaj, něco se stalo. Vidím dav lidí, který jen stojí. Jsme blokováni na několik minut, jelikož na dalším úseku se stalo nějaké vážné zranění. Ono ke spadnutí a vyvrknutí si kotníku, vyhození ramene, apod. tady stačilo opravdu velmi málo. Nakonec nás pouští dál, podlézáme síť, přelézáme dřevěné hrazení, na kterém to díky nánosům bahna opravdu velmi klouže, tak raději neriskuji a lezu jen do poloviny. Ano, jsem bábovka, ale nechci spadnout z výšky několik metrů.

Už zase stoupáme z údolí směrem k výšinám, snažíme se vyškrábat prudkým bahnitým lesem a už vbíháme na finišovou louku. Na kolena do rour, přeručkovat po laně – ano, už na prvním, krásně klouzavém laně si to namířím přímo do bazénku s vodou. No, ale jak se z něj dostat. Ruce jsou jaksi dead, tak se hrabu nahoru seč mohu (spíš nemohu), ale ne a ne tu nohu a zadek zvednout. Naštěstí se mi dostává spásné pomoci něčí ruky.

Je to tam, pár metrů a budu v cíli. „Sweet shocks“, co to je? Vypadá to jako mucholapka. Ooohhh, merde!!! Rána jako z děla! Elektrický proud. Proběhnu jak nejrychleji mohu, ale skrčená, čelem vzad, po hrbolatém terénu to moc nejde. A sýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýr J Pan fotograf už čeká, takže nahodit ten nejlepší výraz, póza, úsměv a vítězoslavně proplout cílovou bránou pro medaili. Jako jedné z mála mi vydrželo startovní číslo na tričku až do konce, i když cestou jsem ztrácela jeden špendlík za druhým, tak snad pak bude nějaké fotka.

Wow, to bylo J!!! 13km, 22 (mínus jedna) překážek za mnou. La boue, la boue, la boue!!!... to mi ještě dlouho bude znít v hlavě. Jedním slovem, PARÁDA! Masakr, ale perfektní! Jako odměna, pivo! „You are the MUD GUYS!“ Ano, už jsem taky. Dva pytlíčky haribo bonbónů, červené tričko a honem rychle pro věci a letět na vlak, který jede jen jednou za hodinu, a já musím ještě stihnout přijet včas na narozeninovou oslavu. Půl litru zlatavého moku do sebe kopnu na ex a jelikož není čas, vysvlíkám se ze dvou triček a jen ve sportovní podprsence vyrážím na nádraží. Ostatní kolem oslavují, a nebo se na závod teprve chystají, atmosféra parádní. Škoda, že není více času. Nechápavé pohledy lidí kolem nevnímám, protože jsem opravdu „pressée“. Mám na to necelých 17 minut dostat se zpět, naštěstí je to z kopce, takže to snad dám. Běh si relativně užívám a kolem sebe jen slyším, „ale už je konec, teď už není závod“ a já se jen usmívám a řvu na celé kolo „ale já toho stále nemám dost!“, což je pravda… Když bych mohla, jdu to ihned celé ještě jednou! Teda až potom, co něco sním. Prázdný a hladový žaludek se začíná ozývat. Aha, to pivo, ten alkohol asi nebyl dobrý nápad. Cítím, jak mi stoupá do hlavy závratnou rychlostí. A ano, cítím se tak nějak přiopile. Mon Dieu, mně se motá hlava jak po X pivech a nebo panácích! Je to jasné, tělo je nastartované na rychlé spalování, takže to jede o sto šest.

Směju se na celé kolo a vbíhám na perón, kde ze sebe shodím ty zbylé nejšpinavější části oblečení a pokusím se ze sebe udělat člověka, který bude moci cestovat mezi lidmi. Jak vypadám, netuším, ale je mi jasné, že mám bahno až… no kdyby jen za ušima. Spolu s pískem je zalezlé úplně všude! Neřeším! Těším se na sprchu, už aby to bylo!

Doma, venku na zahradě, ze sebe strhávám všechno oblečení, vytahuji ty zbylé zablácené věci z batohu a modlím se, zda to půjde vyprat… Chuděrky moje podkolenky a báječné tričko. Boty a kalhoty letí rovnou do popelnice, zbytek do vany spolu se mnou. Máchám, mydlím, peru, ždímám… znovu a znovu… a stále potoky špinavé vody… jak ze mě tak z věcí. A vybavuji si vtipnou poznámku jednoho klučiny z trati, krátce po začátku. „No, tak už to vidím, jak ze mě přítelkyně bude mít radost, až přijdu domů.“ A to byl ještě opravdu hodně čistý, netuším, co musel říkat na konci. Hlavně co říkaly manželky a přítelkyně těch ostatních, až jim jejich miláčci přinesli ty hory bahna domů.  Vana i umyvadlo jsou stále ještě trochu ucpané… no, asi pískem… Škoda, že nestavíme barák, přinesla jsem ho dost, nemuseli bychom kupovat! Ale je to prostě skvělý pocit, zase jsem o kousek překonala sebe sama. Tak, už je ze mě zase relativně člověk, běžím slavit narozeniny.

Jestli bych do toho šla ještě jednou, ani vteřinu neváhám, OUI! Je to docela drahá sranda (co se týká startovného a pak ještě dopravy), ale za ten zážitek to určitě stojí. Ale… když je člověk sám, není to taková zábava, jako když má kolem sebe partu skvělých kamarádů a jedou to celé v týmu, vzájemně se hecují, povzbuzují, pomáhají si. Což jsem ostatním na jednu stranu záviděla, ale také zažila pár okamžiků, kdy jsem slyšela „dělej, už na tebe zase čekáme, pohni s sebou“. A to je pak člověk rád, že si může jet svým tempem podle sebe.

La boue, la boue, la boueeeeeeeeeeeeeeeeeeee…. ;-) WE ARE THE MUD GUYS!!!! 

Video z mé vlny :-)!!! - vimeo.com/94961578

http://www.themudday.com/fr/homepage.html