Vzhůru na Lysou… na horu a dolů… sedmkrát během 24 hodin…

25. 01. 2017 15:55:00
!!! Som na tebe závislý... Iba ty máš čo chcem...Nedýchám a nemyslím...Keď ťa nemám !!!Som na tebe závislý...Ja to už dávno viem...Nedýchám a nemyslím... Keď NEBĚHÁM

„Skúšam akú to má chuť...Na všetko zabudnúť...Je zlé byť bez teba...Chýbaš mi a to boli...A žiadni doktori...mi pomôcť nevedia... V hlave samé nezmysly...Dochádza nám kyslík...A už sme celkom na dne...“


Neděle 22. ledna 2017, čas kolem půl páté hodiny ráno a na občerstvovací stanici u hotelu Sepetná nemohou hrát lepší „písničku“... :-) ... slovenská skupina DESMOD a jejich hit „Na Tebe závislý“... mám v nohách 5 okruhů a na občerstvovačce strávím ani ne 15 minut... teplý čaj, vánočku s marmeládou a jedeme dál... pokračuji ve své ZÁVISLOSTI :-) !

„Míšo... uvolnily se místa na tu Lysou horu... přihlásíš se hned?“ „Papričko, jééé, díky moc za zavolání, ale já jsem zrovna mezi poli na výběhu a nevím, kdy se dostanu na internet... můžu Ti to nadiktovat?“ „Počkej moment... Libore, tak já Míšu přihlašuji...“ k tomu asi netřeba další komentář... Když máte milované kamarády, vše jde snadno a lehce. Ani se nenadějete a už vás zase lákají na další bláznivou akci...Ještě než doběhnete domů a zujete tenisky, jste „v tom“.

"Adidas 24 hodin na Lysé hoře (dále jen LH24) je extrémní, vytrvalostní závod určený pro širokou sportovní veřejnost. Jedná se o 24 hodin trvající extrémní horskou štafetu dvojic společně se závodem jednotlivců, který je vyhlášen jako Zimní M ČR v horském maratonu jednotlivců..."

Tentokráte se tedy jedná o extrémní zimní závod 24 hodin na Lysé hoře... pro neznalce, zjednodušeně řečeno: od soboty od 11. hodin dopoledne máte 24 hodin čistého času a je jen na vás (ale zejména i na samotné matce přírodě) kolikrát Královnu Moravskoslezských Beskyd zvládnete zdolat. Někdo jednou, někteří i 13 – ano, slovy třináctkrát!!! Celý okruh měří 11,4km, z čehož délka stoupání je 5,72 km... jednoduchou (ale naprosto nepochopitelnou) matematikou: v případě příznivých podmínek ti nejlepší borci zvládají jeden okruh za cca 1 hodinu 45 minut... k tomu pár minut „v depu“ a rekord trati je na světě...

Stejně jako na běžném závodě záleží na kondici závodníka, tak v tomto případě také velmi záleží i na přírodních podmínkách... Jinak se běhá ve sněhové vánici, krutém mrazu, hlubokém sněhu či za doprovodu oslňujících slunečních paprsků. A letošní podmínky? Pro nás „rekreační běžce“ dá se říci naprosto LUXUSNÍ! Krásně teplo – teploty pouze něco málo pod nulou, skoro bezvětří, nádherné sluníčko a ta panoramata! Srdce každého milovníka přírody musí zaplesat! Sněhová pokrývka jak se patří a jakmile má člověk na nohách řetízkové nesmeky, šlape a běží to skoro samo. Ano, hluboký sníh není zrovna ideální, ale stále lepší než absolutní ledovka...

V pátek, pár minut po 10té hodině dopoledne, naše báječná skupina – já, Martina, Patricie a Libor vyráží směr Beskydy. „Co máte s sebou zabaleno?“ „Všechno!“. Vzhledem k tomu, že jedeme pohodlně autem, tak člověk nemusí řešit každý kus oblečení a chvíli si tak připadám, že jedu na týdenní dovolenou a ne na dvě noci (resp. jednu spací, druhou „snad běhací“). Dvě spodní trička, asi 4 trika s krátkým rukávem, 3 mikiny (slabou a silnou a ještě jednu do povinné výbavy), jednu slabou a jednu silnou bundu (na trati jsem obě dvě měla celkově cca na 20 minut na sobě... déle určitě ne – ale jistota je jistota), 4 tunely, čepici, 1 rukavice (příště minimálně dvoje!!!), POUZE jedny boty (nikdy, už nikdy – VŽDYCKY minimálně ještě jedny – při druhém kole v totálně mokrých botách mrznou prsty, ať z člověka do kopce sebevíc lije pot, tak prsty na nohách jsou stále jako led...), ponožky a kalhotky ani nepočítám :-) ... Toť asi seznam toho nejhlavnějšího. Co příště s sebou určitě ale nezapomenout – návleky na boty, protože když se člověk skoro po kolena brodí ve sněhu, tak je mu i ta nejlepší vrstva Goretexu k ničemu :-( ... no a půjčené sluneční brýle se tentokráte také hodily :-)

Smekám před každým, kdo jde takovýto závod „do kopce“ bez hůlek... Já už bych bez nich nedala ani ránu. Ano, při sebězích „trošku překáží“, ale nahoru jsou neocenitelným parťákem! Při balancování a hledání stabilizace v hlubokém sněhu k nezaplacení! A nesmeky jsou bezvadná věc! Nechtěla jsem si je „zbytečně kupovat“, jelikož jsem si myslela, že by to byla další položka do výbavy k dalšímu nevyužití, ale asi si je pořídím... trénovat se musí se vším všudy! A jak „pomáhají“ jsem kvitovala každým krokem – ať už do kopce po kamenech a ledu, tak po „udusaném“ či hlubokém sněhu při pádění z kopce dolů.

Jedeme jako s větrem o závod a chvilku po 15h odpoledne již parkujeme v Ostravici a já poznávám známou tělocvičnu z B7... a vzpomínky se vracejí... před rokem a půl jsem se zde „rozdělila“ s parťákem a vyrazila na nejtěžších cca 15 hodin svého „běžeckého života“. Pro hliněnou medaili a náramek na ruku „dala jsem beskydskou sedmičku 2015“... (http://michaelastranska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=480698) .

Kupodivu nejsme první čekající na otevření registrace a během pár minut se „čekací chodba“ zaplnila úplně. Dlouhý had se táhne hluboko do nitra zdejší základní školy. Vyprávíme zážitky, hledáme pohledem známé tváře, ať už na chodbě či ve startovní listině. Nervozita mírně stoupá...

„A je to tady, vážení přátelé, sportovní nadšenci, registrace je otevřena, vítejte na 6. ročníku „dvacetičtyřhodinovky“ na Lysou horu. Jedna páska, druhá páska, třetí páska a francouzská trikolora je na světě – modrá na gastrofestival – čti „občerstvovačku“ na Sepetné, bílá na obdélník 2x1 metr čti bivak – můj životní prostor od pátku večera do neděle dopoledne – na spaní (?!?) a uložení všech věcí a konečně červené startovní číslo. 407! Nevím proč, ale nějak si mi „prostě líbí“... :-) ... a navíc ta sedmička na konci... hmmm... no uvidíme...

Všude kolem lidí jako much, během pár vteřin je tělocvična úplně plná a všichni stojí frontu na tu svou „tašku“. Žádný stres, žádný shon, žádné „šílení“... vše perfektně klape... od prvního do posledního. Akce obrovských běžeckých rozměrů, ale do puntíku naplánovaná, pořadatelé a dobrovolníci naprosto suproví!

Neztrácíme čas a honem rychle přendat věci z našeho auta do „svozových aut“, která pendlují mezi ubytovacími kapacitami a místem startu. S holkami nasedáme do auta se všemi bágly a Libor jde zaparkovat k pile. Táhneme všechny věci do našeho útočiště – Rekreační areál Sepetná. Jelikož přijíždíme mezi prvními, zabíráme ta nejlepší místa – v rožku, u topení, u okna, u zásuvek – v tuto chvílu nic jiného člověk k životu nepotřebuje. Najednou slyším známý hlas... „Honzííí...!!!“ Kamarád z Beskydské sedmičky... skáču mu kolem krku a jsem hrozně ráda, že ho vidím! Tak snad další „spřízněná duše“, s kterou se budu na trase potkávat.

Chystám si batoh na záda – camelbag s Magnésií (sice v zimě moc nepiji, ale co kdyby náhodou – ještě, že jsem vodu/čaj doplňovala – NIKDY nepodcenit pitný režim!), alu folie (na B7 mi skoro zachránila život :-) ), povinná mikina (kdyby nedej bože na trase bylo potřeba někomu podat pomocnou ruku), občanka a kartička pojištěnce, pár drobných (na kofolu na Bezručovce či Zátopkovi pokud bude třeba), vlhčené kapesníčky (maminku s lopuchem a beruškou na Lysé opravdu nebudu mít), nějaká ta sušenka pro absolutní případ nouze – letos zkouším domácí „tyčinky“ (červená řepa a všechny možné oříšky, brusinky a rozinky), hroznový cukr, cucací bonbony, čelovka a mobil v ponožce. Snad mám všechno... a když ne, nějak si poradím.

Večeře je dobrá, jen porcička jako pro vrabce... za ty prachy... Sotva dojíme, už se shodujeme na tom, že by to klidně ještě něco malého chtělo... „Nemáte prosím ještě...“ „NE!“ „No já jsem se chtěla zeptat...“ „NE!!“ „...třeba něco sladkého, cokoliv...“ „NE!!!“ Dobře, už mlčím... čokoláda a slané tyčinky ve spacáku to jistí. Nemůžu jít přeci spát hladová... Zítra tu energii budu potřebovat a ty „kalorie“ brzo „spálím“.

No, spát... to se lehko řekne, ale hůře realizuje... Čtu si, poslouchám muziku... Kolem mě leží další možná dvě desítky nocležníků... já ne a ne zabrat... sice jsem unavená, ale v očekávání... a k té vší nervozitě ještě rozličné zvuky okolí... Ani „muzika“ na uklidnění nepomáhá... není se čemu divit, není asi nejvhodnější poslouchat „nově vybrané“ zumba písničky... No nic, nedá se nic dělat... v polospánku jsou kroky vymyšlené, ale do rána je zapomenu... Vstávám a jdu na chodbu „trénovat“ – hlavně si je zapsat a několikrát zatancovat, ať je nezapomenu... takže... je 23:35 a já na chodbě tančím Rickyho Martina... O své „normálnosti“ začínám silně pochybovat... ale to ještě nevím, co přijde cca o 24h později... Může být něco kolem jedné hodin v noci a já „usínám“...

Budíček je velmi časný... Kolem mě se vše probouzí do slunečného rána, přijíždějí noví a noví závodníci, aby si přichystali své „místečko“ na nadcházející noc. Snídám své domácí „mysli tyčinky“, hořkou čokoládu, medový perník... ani nemám hlad. Start v 11 hodin mi moc nevyhovuje, jelikož od snídaně dlouhá doba a do oběda daleko. Člověk moc neví, jak se pořádně „najíst“. Ale jakmile se začínáme chystat, myšlenky na jídlo jsou ty tam. Poslouchám ZAZ, Christophea Maeho, Irie Revoltes a zpívám si, přečtu si pár stránek francouzského vydání Fifty Shades a pomalu se začínám oblékat. Těším a bojím se zároveň...

Venku je NÁDHERNĚ!!! Svítí sluníčko, je krásně teplo... co tedy na sebe? Spodní termo tričko, báječné tričko s krátkým rukávem, slabá mikina a nepromokavá bunda. K tomu čepice a funkční šátek B7 na pusu. Čtyři vrstvy pro začátek a uvidíme, jak to bude na trati vypadat. Ale už při cestě na start (1,5km) zjišťujeme, že je opravdu „VEDRO“ – asi budeme muset jít nalehko!

Překračujeme říčku Ostravici - hranice Moravy a Slezska a do uší už nám zní ... Lašská hymna!


„Hola Laši, doba idě, dy nam třa zvjestovať, do všeckych stran, v širym svjetě na vjadomosť včil dať: na troskach už zašle slavy zemje Lachuv stava, Radegast nám s Lysú horu velkú silu dava!

Zrozeni jsme pod Beskydem, chceme volni byti, fajne jidlo, fajne piti, furt hojnosti míti. Každý počin naši slavy budí lašské plenje, vola na nas: Nepovolte! Je to naša zemje!

Idem laši po Beskydě, horu, dolinečku, zazpívajme všeci spolem na pěknú notečku... Zanotujme z plnych hrdel zpjevy předkuv našich, vy vjeděli všeci lude, že zme hrdi Laši!“

V tuto chvíli se ze „mňa“ stává hrdý Beskydský „patriot“... a to ještě netuším, jak se tu do místní přírody zamiluji ještě víc! Miluji hory!!!

10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, tři... dva... jedna... hasičský „zvonec“ nás vyprovází „hore vzhůru“! „Tak děcka, hodně štěstí a jdeme na to!“ Startuje se od Pily v Ostravici. Na začátek „měřeného okruhu“ to je tedy 1,5km do kopce, na rozehřátí. Chrti vepředu vystřelili jako rakety a zatímco mi hltáme první metry hezky na pohodu, oni už jsou skoro v polovině kopce. Hlavně nepřepálit začátek! 24 hodin je dlouhá doba...

Taktika? No, zatím jen „předpokládaný výpočet“. Nahoru skoro 6km, dolů 5,5km. Jak trasa „vypadá“ absolutně netuším, ale cílem je: nahoru na Lysou stoupat maximálně 2 hodiny (?!?) a dolů běžet jak nejlépe (a nejrychleji) to půjde. Netuším, jak to „poběží“ po sněhu, po kamenech, po příkrých svazích... tím pádem dle mých výpočtů, pokud vše půjde, bych měla jeden okruh zvládnout cca za tři hodiny... Ale plán ne vždy odpovídá realitě, že... K tomu je samozřejmě nutné připočítat „odpočinkové pauzy“... Při normálních bězích (půlmaraton, maraton) většinou nejím (maximálně cukr, rozinky či kousek čokolády), ale tady je nutné mít dostatečný přísun živin. Jsem totiž zapřisáhlý odpůrce gelů a podobných věcí... Buď cukr, chleba se sádlem, ale žádné „umělotiny“... To mé tělo i hlava odmítá ;-) Uvidíme, kolik těch „kalorií“ bude potřeba do sebe dostat.

Jedna polovina obrovského hada přede mnou a druhá za mnou... zatím je jednoduché „šlapat“ – člověk je hnaný davem a jde v tempu „masy“. „Už tam budem?“ zní první vtípky kolem... Jj, už jen něco málo kolem 23 hodin a budeme v cíli...

Do kopce to docela jde... člověk prostě „píchá“ před sebe nahoru a kouká na nohy toho před sebou. Není moc čas myslet na to, co kolem lítá... Prostě a jednoduše: seno, sláma, seno, sláma. Nejde ani zrychlit ani zpomalit...

„V řadě za sebou, spoustu „čuníků“ jde, ťapají si sněhem cestou necestou (to stoupáme do nebe???), kufry nemají (jen batůžky), cestu neznají (ale mají nějakou mlhavou představu), vyšli prostě do světa (do Beskyd!!! Na Lysou!!!) a vesele si zpívají... oui, oui, oui, oui ouíííííííííííííííííííííí..... Levá pravá teď, přední zadní už, čuníci jdou, jdou jako jeden muž... lidé zírají, důvod neznají (nechápají :-) )proč ti malí čuníci tak vesele si zpívají...

A tak si to šineme vzhůru, na veselou notu a najednou slyším podobného blázna jako já, co si zpívá... „Hoja hoj, hoja hoj, v králi máme zastání, hoja, hoj, hoja hoj, bůh nás zachrání,...“ „Z čeho to jeee???“ „Z Noci na Karlštejně“ křičím a přidávám se do notování... „Jé, další ... no Michale, to není možné, že je někdo podobně trhlý jako ty...“ A tak si na pár minut nepřipadám jako totální „mimoň“ a vzpomínám na Pražskou stovku, kdy jsem Liborovi prozpívala cca 20 hodin :-D a pak tři dny nemohla mluvit... Většinou všechny „normální lidi“ po běhu bolí nohy, já měla namožené „pouze“ hlasivky :-D ...

Tři šílené hanky za námi... teda spíš pod námi... Tak tohle bude očistec jít to ještě (ně)kolikrát... uuufff... podle nastoupených metrů musíme být přinejmenším v nebi... nebo alespoň u nebeské brány. A jedeme dál, pokračujeme. Tady tuhle cestu znám! Tu si pamatuji z B7! Chvilka mírného stoupání se mění v hotové peklo... Traverz směrem na Malenovice. Šel tu někdy někdo jiný než nějaké srnky či zajíci? Brodíme se ve sněhu po kolena a připadám si jako modelka, které jde v jedné jediné linii na 20cm podpatcích a skládá nohy před sebe... a u toho vrtí svým pozadím... Jedna jediná „rýha“ a balancování hůlkami je na hranici zaboření se do sněhu až po krk. Čistě teoreticky by tohle mohl být ten nejlepší, nejschůdnější a nejrychlejší kus trasy... přesný opak... šíleně dlouhá – nekonečná!!! rovinka. Nedá se svítit... Jinou cestou se člověk dál nedostane... Zatnout zuby a opět... A raz, a dva, a tři... a tisíc... Konečně stoupání!!! Nevěřila bych, že se někdy budu těšit na stoupání do kopce... ale ten traverz je vyčerpávající a hlavně „zdržující“...

Zatáčka sem, zatáčka tam, studánka s živou vodou a už ji vidíme... Naši krásku v plné své kráse... Beskydská královna... Lysá hora nad vrcholky zasněžených stromů... boží krása!!! Ano, ano, tady už jsem doma... rozcestník Malchor, vlevo se přibíhá od Krásné... teď už „jen serpentiny“ a jsme tam... na vrcholu! Tisíc tři sta dvacet tři (4 :-) ?!?) metrů nad mořem dobyto!!! To je nádhera!!! Pod námi bílé „mlíko“, jdou vidět pouze ty nejvyšší vrcholky... Vysoké a Nízké Tatry... a spoustu dalších... Srdce jen plesá...

Není čas ztrácet čas, tak pouze rychlá „selfie fotka“ a chci mazat dál... problém... na nesmecích se „vyháknul“ jeden řetízek... a do pr... nejde nijak nandat, letím do hospody, zda nemají „kombinačky“ a potkám stejného nešťastníka řešícího stejný problém... Narváno... prodírám se davem k výčepu... sikovky! Sláva... jenže to nejde... železo drží jako čert... naštěstí záchrana v podobě silného chlapíka je nablízku... Kdybych z toho nebyla tak vykolejená, tak mu koupím alespoň to pivo... jsem z toho trochu rozhozená, ale snad to bude dobré...

„Já si létám, já se vznáším, nadzvukovou rychlostí (dobře, budu realistická, zase takový úžasný sešup to není, ale snažím se běžet, co to dá a terén dovolí – a u mě to je úspěch, běžet z kopce a ještě na sněhu!) ... a činím tak s radostí ... :-) ! Naproti mně se po celou dobu valí desítky turistů... Den jako stvořený na „procházku“! Kilometry na hodinkách vesele ubíhají, občas běžím po tvrdém podkladu, občas se brodím sněhem, občas přeskočím nějaký ten kámen... ani se nenaději a jsem skoro dole...

Čipuji na Sepetné! První kolo je za mnou! Čas 13:46. Limit splněn! Nutné ještě připočíst prvních „nadbytečných 1,5km“, ale čas je naprosto parádní! Jsem vyhládlá, musím na polévku. A poslat domů první fotky a sdělit první zážitky... :-)

„Když kopýtka pálí, když jim dojde dech, sednou ke studánce, na vysoký břeh, ušima bimbají, kopýtka máchají, chvilinku si odpočinou, a pak dál se vydají... oui, oui, oui, oui, ouiiii, ouiiiiii.....“

Házím do sebe talíř polévky – hodně nudlí, voda s mrkví a moře soli, velký kelímek pomerančového džusu a dva krajíce chleba s marmeládou... v mém pojetí spíše talíř marmelády s kouskem chleba :-) O dvě kola později si ze mě spolustolovník dělá srandu, zda mi nemá přinést raději celou tu skleněnou mísu plnou marmelády, abych prý ušetřila nádobí :-) Ha ha ha ... nějak do sebe ten „cukr“ musím dostat... během noci jsem spořádala tak tři skleničky – červené, oranžové a tmavě fialové marmelády... asi jahodová, meruňková a borůvková... ale to už bylo v tuto chvíli nad moje rozlišovací schopnosti :-) ;-)

Při odchodu se zdravíme s Liborem a Patrikou, dorazili chviličku po mně. 31 minut na občerstvovací stanici a už zase valím dál. Sluníčko pálí, nasazuji sluneční brýle a vyrážím opět do kopce. Jde to, ale dře to... Do kopce už člověk nejde s takovým odhodláním a nadšením. Trasa je stejná, ubylo okolních „spoluběžců“, stoupání je stejně vyčerpávající, možná ještě více než napoprvé, kdy to člověk hnaný davem ani tak moc ani nevnímá. Je mi šílené vedro, ale nechce se mi sundávat mikina... Přeci jen je „zima“ – míněno roční období, jinak je „horko“ k padnutí. Polámu led v hadičce z camelbagu a snažím se alespoň doplnit tekutiny. Mám pocit jako bych vypila rybník... Na hodinkách neblikají ani 3 kilometry... nejsem ještě ani v polovině stoupání... Nejde to... přemýšlím, co tu dělám... nenávidím okruhy, nesnáším běhat po stejné trase... A přihlásím se na bláznivinu, kde se běhá do kopce a z kopce?!? Po jedné jediné cestě...

Ten západ slunce na Lysé hoře!!! No ty krááá.....so! Romantika jako pr..e :-D :-D :-D Jo, tak tady bych si dala říct a nějakým ramenem sympatického chlapa bych nepohrdla... jenom stát a koukat do dálky, ruku v ruce... Tak prrr, na tohle fakt nemáš čas... a už vůbec takto zatěžovat hlavu zbytečnýma „myšlenkama“. Ale myslím si, že i Christian by si dal říct (že ano, Barčo ;-)?!?!?)

Pár fotek, zamávat do Jeseníků Pradědu, zakřenit se foťáku paní fotografce a jedeme dál... Sakra... opět mi vypadl řetízek s hroty na nesmecích... To bude asi ještě „zábavné“... Neustále v člověku pak hlodá červíček pochybnosti, aby si nedal „na hubu“... I když samozřejmě příležitostí k tomu je na trase více než dost.

Dobíhám skoro po tmě, ale díky sněhu je ještě jakž takž vidět, ale nechce mi na posledních pár stovek metrů zbytečně vytahovat čelovku, když za chvilku budu stejně „odpočívat“. No, chvilku... snadno řekne, těžko provede... Co dál... Upřímně řečeno, je po páté hodině večer a já toho mám plné zuby... Sedím u stolu, s polívkou, džusem a chlebem s marmeládou a řeším „Co dál?!?“. Třetí okruh prostě rozhodně... Půjdu ho za každou cenu... Unavená nejsem, jen ta hlava nějak „stávkuje“ a spíš je to pocit „lenosti“ – prostě se mi nechce...

Kalkuluji se třemi variantami:

  • po třetím okruhu končím – placka bude a pak jdu prostě spát...
  • po třetím okruhu jdu spát, nařídím budíka na ráno 4 hodinu a půjdu ještě dva okruhy ráno
  • pojedu nonstop (stane se zázrak???????????)

V hospodě jsem více jak hodinu a dvacet minut... Při té příležitosti beru Ibuprofen... bolí mě hlava... jsem přehřátá... zbytečně moc oblečená a organismus se prostě přehřál, cítím to... Moje blbost...

Opět polívka, dva krajíce chleba s marmeládou, pomerančový džus... S plným žaludkem se půjde těžko, ale snad mi brzo vytráví...

Půl sedmá a čipuji u transformátoru do třetího okruhu! Před prvním hankem beru do pusy asi tři hroznové cukry... nebaví mě to, ale šlapu... V hlavě si zpívám, mírně se ochladilo, dýchám do šátku... Sleduji mihotající se světýlka v kopci vysoko nade mnou... Vítejte v Očistci jménem „Dvacetičtyřhodinovka na Lysé hoře!“.

Jsem nahoře – míněno v polovině trasy „směr hore“. Příkré hanky mám za sebou, teď to mírné stoupání a traverz... „Merde, merde, merde... putain...co to je?“. No nic, na jaře, až sníh roztaje, tak mě tu snad najdou. Veškerá energie se soustřeďuje na jednu jedinou věc – nezapadnout po pás do sněhu. Balancuji a vyrovnávám stabilitu hůlkami jak jen to jde... Z rovinky se stalo hotové peklo!

Omrzlice na stromech pohádkově světélkuje, ale leknu se každé větve, na kterou se napíchnu, protože se koncentruji jen na to, kam „šlápnout“. Sláva, stoupáme! Z mírně nakloněné rovinky se pomalu stává brodiště. Plameňáci by si asi rochňali, my už méně. Opět na první pohled jednoduchý úsek, který se stává čím dál tím náročnější...

Serpentiny pod Lysou a potkávám Honzíka! Dopuje se gelem a „nevypadá moc dobře“. Pevně doufám, že to je jen chvilkové. Shodujeme se na tom, že nás to „neba“. Bohužel se ale opět rozdělujeme, já šlapu nahoru na Lysou a už ho za sebou nikde nevidím... Snad se zase potkáme.

Půl devátá a jsem nahoře! Nakonec mám „zpoždění“ pouze pár minut, není to zas tak strašné, vešla jsem se dokonce i do dvou hodin čistého času... A hlava začíná pomalu „reagovat“. Nepřemýšlej a „prostě běž!“. A tak vybíhám... běžím, běžím, běžím, po měkkém, po tvrdém, hlubokým sněhem, po kamenech, po silnici a jsem dole... Jako fakt??? No a co teda teď? Vytyčila jsem si tři varianty „dalšího postupu“ a pro kterou se rozhodnout. Běželo se mi opravdu parádně – já běžet, v noci, z kopce, na sněhu??? Volám mamince, že jsem v pořádku po třetím kole... a na konci rozhovoru... „tak zase za tři hodiny?“... tímpádem je rozhodnuto...

Sedám si tak na půl zadku - „nemám čas“, jsem v naprosté euforii, totálně naspeedovaná. Sedím u stolu s Patricií a házím do sebe polévku a klasika, chleba s marmeládou. A během 25 minut už zase odcházím.

Cože, už jsem nahoře??? Jako fakt úplně nahoře??? Hodinky ukazují čistý čas 1:41 a já čipuji na Lysé hoře... Jak jsem se tam dostala netuším... Ale podle pravidel byla lanovka zakázaná a po cestě si myslím, že jsem opravdu žádnou nepotkala... Nechápu, nechápu, nechápu... Že oni do té polévky museli něco přidat... za dalších 52 minut dobíhám a vystupuji na K2. Čtvrtý zářez za mnou, YES!!!

Mamka spí, čekala mě prý o hodinu později... :-D Tentokráte je pauza o něco delší... Kromě polévky beru nějaké ovoce, kus banánu a pomeranč a mimo jiné měním boty, které jsou totálně mokré goretexová vrstva nevrstva... Převlékám si teplejší bundu... pro jistotu... nakonec ji mám na sobě cca 10 minut po odchodu z hotelu... jinak mi vlaje kolem pasu.

Je hodina a čtvrt po půlnoci a vydávám se na pospas pátému kolu... Tím pádem snad bude splněné i mé „předsevzetí“ – zvládnou alespoň 5 okruhů – mám na to případně pak 10 hodin na to dojít do cíle – to musím zvládnout i po čtyřech :-D. Nahoru to trvá „pravidelný čas“ – 1:55. Jde se mi stále dobře, pod Lysou horou se vždy nadechnu a vydechnu až nahoře u vysílače, našla jsem si na ni taktiku, holku jednu nevyzpytatelnou ;-)! Dolů už to běží o něco pomaleji, ale stále jsem na hranici jedné hodiny.

Mám 5 kol!!! Na Sepetné házím na své 2x1metrové útočiště „teplou“ bundu a beru „slabou“ (opět na dalších bezprostředních 10 minut na začátku kola). Teplý čaj, kousek vánočky s medem a jedeme dááál... a pěkně nám to hrají... Som na tebe závislý!!! Čas „odpočinku“? Patnáct minut a dvě vteřiny podle oficiální časomíry... jo, to by šlo :-) !

Začínám „počítat a kalkulovat“. Výkon samozřejmě asi půjde ještě o něco dolů, únava bude znát... ale pokud stále udržím 3hod na kolo, tak to dám a splním si svůj vysněný cíl...! A zůstane mi i „malá rezerva“. Není čas nad tím teď přemýšlet, do „finiše“ daleko...

Nad ránem je sice docela chladno, přesto mám na sobě pouze spodní triko s dlouhým rukávem a naše báječné tričko s krátkým a i tak ze mě leje jako z konve. Jakmile se na konci hanku na chvilu zastavím, abych se napila, tak ze mě opadávají kapky potu... Naštěstí jsem vodu v camelbagu vyměnila za teplý čaj, takže mám mix ledového a teplého času při prvních doušcích. Stále je tma, ale strašně se těším na svítání na Lysé... a tak „bezmyšlenkovitě“ mašíruji...

6:16 pípám na vrcholku u Bezručovky! Stoupání jsem dala za 1:51!!! Žádná únava, žádná bolest, nic takového... Cítím se úžasně! Jen to sluníčko je ještě hluboko za obzorem... Přede mnou pouze slabá „oranžová linie“... Chtělo by to ještě cca 20 - 30 minut počkat... Nedá se nic dělat, holt musím přijet ještě někdy jindy a „lépe si to naplánovat“ :-) . Časovou rezervu nesmím podcenit, ještě mám před sebou 1,5 kola... Tak letím střemhlav zpátky dolů do Sepetné. Cestou se pomalu rozednívá a naproti mně stoupají (nebojím se říci) houfy turistů! Popoháním je do kroku, že slunko už za chvilku bude na obzoru. Popřejeme si „šťastnou cestu“ navzájem a každý běžíme/ jdeme svým směrem. Samozřejmě nesmí chybět Ján Čupa, kterého jsem také dvakrát během výstupů potkala!

Čtvrt na osm ráno a já už maluji srdíčko do kamery a posílám „miliony pusinek“ (maminka ví ;-) ) do Českého středohoří :-) ! Dobře, nejpozději v 7:35 musím opět vycházet. Nejdůležitější úkoly: dát narychlo nabýt hodinky, aby ještě na poslední okruh vydržely, vyměnit opět durch mokré boty, jelikož při výstupech mi mrzly prsty na nohou, zbytečně netáhnout bundu ani mikinu, vyndat čelovku,... Snídaně!!! Mám hlad jako vlk. Hodně „akcí“ na málo času a prostoru. Láduji do sebe banán a jednu bábovku (fakt vynikající!!!) za druhou, horký čaj a vyrážím! 29 minut – 14 minut zpoždění oproti plánované „pauze“. To doženu .-) !

Blbec jsem si nechala na „pokoji“ rukavice... Snad se mi ruce brzy zahřejí... Vzhledem k tomu, že mám pocit, že už mi hůlky ke dlaním stejně přirostly, tak to nebudu řešit a nebudu se „zbytečně vracet“. Opět se na nás usmívá sluníčko a bude pěkný den.

„Magistrála“ nahoru na Lysou již od závodníků značně prořídla, za to „návštěvníků“ přibylo. Ještě chvilku, ještě chvilku.... Poslední kolo... Hecujeme se s ostatními navzájem... Co pět minut koukám na hodinky a kontroluji čas – ne reálný, ale dobu výstupu... No, ale minulé kolo jsem v tuhle dobu už byla tam a tam, o kousek výš... nesmím se nechat znervóznit... a tak do toho dupu, co to dá... Poslední traverz, poslední stoupání v „písečném sněhu“...

Pět minut po půl desáté a jsem na vrcholu!!! Posedmé a naposledy! Chtěla jsem tu být 1hod a 10minut do konce závodu, ale jsem tu ještě o 15 minut dříve! A tak se kochám, fotím, nechám do sebe vstupovat všechnu tu krásu! Bílý oceán s ostrůvky posetými všude kolem. Bože to je nádhera!!! Radegast opět čaruje... Abychom to zase s tím kocháním nepřehnali, že, pane doktore... Vzhůru, vzhůru, vzhůrůůů... dolu do dolu!!!

Už běžím o něco pomaleji, spíše myšleno opatrněji... nechtěla bych si teď vyvrtnout kotník či spadnout na tvrdý led. Kolem mě občasné „obdivné“ pohledy chodců v opačném směru, pozdravíme, usmějeme se na sebe a je nám krásně. Oni mají cestu před sebou, já už mám skoro splněno... skoro...

Hodinky hlásí 9. kilometr... jsem na Staškově... už jen po silnici dolů, po staré sjezdovce, levotočivá zatáčka... letím, letím s větrem o závod, už mě nic nezastaví...

Neděle 22. ledna – v čase 10:34:35 ukončuji sedmé kolo extrémního zimního závodu 24 hodin na Lysé hoře. Vysmáté od ucha k uchu. Spokojená, šťastná a neschopná radostí skoro mluvit. A první gratulant je Kubík z Decathlonu z Ostravy! Jaká náhoda.. :-D Prý jsem kolem profrčela a on si říkal, že tenhle obličej určitě zná... :-D

Poslední sešup jsem běžela hodinu ... na vteřinu přesně... Pocity jsou naprosto nepopsatelné... Tentokráte jsem kupodivu ale ke konci „nebrečela“... Většinou to na mě přijde a já nemůžu ani mluvit, ani dýchat, jak se „zajíkám“ pocitem, že jsem to dokázala... ale tentokráte nic. Pohodička, klídek... Jen při telefonování s maminkou mám nejistý hlas a na krajíčku, ale protože oni jsou s pejskem na tréninku, není čas „se vykecávat“. Jdu vrátit čip, startovní číslo a vyzvednout si svou placku – „Kolik výstupů?“ „SEDM!!!“ „Ty jooo, super, to jsi fakt dost dobrá!“ ... nějak si to zatím ani neuvědomuji...

Na ubikaci najdu celou naší partu – Martinu, Libora, Patriku, Janu a kluky z Hradce. Máme hotovo, pro letošní rok splněno! Mám hlad, že bych snědla i slona, možná s mamutem jako přílohu. Bohužel na „rautu“ toho už moc nezbylo, beru si pár kousků ovoce, chleba se sýrem a salámem a vracím se si sbalit svůj „životní prostor 2x1 metr“, na kterém jsem toho ze soboty na neděli moc nepobyla...

Těžko se mi sedá, zvedá a o schodech (a záchodu!!!) nemluvě... Do této chvíli mě „nic nebolelo“, ale jakmile už tělo i hlava pochopily, že je po všem, vypnuly... Balíme si naše saky paky a vyrážíme na cestu domů. Na shledanou, Ostravice (žádné Sbohem... ;-)!)

Jakmile sednu do auta, vím, že určitě už nevstanu... Děcka mi koupí Magnesii a jablko a já se pouštím do „snídaně“. Chvilku povídáme, ale já vnímám do prvního kruhového objezdu ve Frýdku-Místku... Během chvilky jsem úplně tuhá... To, že se ostatní střídali v řízení, stavěli na benzínce a cesta zatím ubíhala, o tom nemám ani tušení... jsem absolutně vyčerpaná...

Praha! Libor mi přibrzdil na Radlické u silnice, domů to mám cca 200m, ale já nejsem schopná vystoupit z auta. Nohy absolutně nereagují, neposlouchají žádné „příkazy“ z mozku. Ale ono to půjde, pomalinku se „rozcházím“, už nemusím nikam spěchat...

Pod sprchou jsem stála snad 10 minut a ne a ne se „nabažit“. To jsem přesně potřebovala... Prádlo vypráno, pověšeno, z mražáku vyndán knedlík a maso - oběd si uvařím až ráno a zalézám do postele. Je mi jasné, že jakmile zapluji pod deku, už asi nevstanu. Mažu ruce, stehna, holeně, achilovky, kotníky a převracím se ze strany na stranu, než usnu. Noc je vcelku klidná, přesto se několikrát probudím a strategicky plánuji, jak se otočit s co nejmenší námahou, rozuměj bolestí.

Máme tu ráno... ruce – OK, stehna – jakž takž OK, ale chodidla... nemohu ani pořádně stoupnout na plosky nohou, šílená bolest, jako kdybych chodila po střepech... Nachystat smoothie, udělat si na oběd knedlík s vejcem a uzeným, nachystat věci na cvičení... pro dnešek 4 a půl hodiny tance a posilování přede mnou... a vyrazit do práce... Než se člověk „rozejde“, je to utrpení, ale jakmile už jsem v pohybu, dá se to. Jen schody scházím bokem, stehna ne a ne se „natáhnout“... Ale ono to půjde...

Prostě a jednoduše, zkrátím to... to, co jsem včera – v úterý předváděla na své poslední, během dvou dnů 9 hodině zumby se nedá ani popsat... Ano, já většinou takhle „řádím“ i normálně, ale včera to bylo neskutečné... a levá a pravá a posilujeme ruce, stehna, zadek a skáčeme vpřed a vzad a kolena nahoru a jedeeem... Občas mám pocit, že účinek redbulu a podobným je oproti mým endorfinům hodně slabý „příbuzný“...

Zážitek tohoto víkendu je, i přes tyto všechny řádky „nepopsatelný“. To, co se stalo v mé hlavě asi jen tak dlouho nepochopím... ale prostě to jde... když člověk chce, opravdu dokáže „velké věci“.

Celkové resumé – doběhla jsem na 153. místě ze všech cca 570 doběhnuvších jednotlivců, 20. Ze 113 žen a 5. ve své kategorii... plán na příští rok je tedy jasný... nejen pořádně se opřít do tréninků kopců, ale zkrátit „občerstvovací pauzy“. A opět správně „nastavit hlavu“...

Obrovitánské DÍKY patří celému organizátorskému a pořadatelskému týmu, jelikož jejich výkony byly opravdu bezvadné a neocenitelné!!! Mým báječným kamarádům, za jejich přátelství a podporu! Samozřejmě velké díky mé rodině, zejména mé starostlivé mamince, díky níž jsem závodní pokyny četla neustále dokola... a i kdybych nechtěla, tak vím o závodu vše od prvního do posledního bodu – zejména co se musí mít a kde je jaké nebezpečí... A poslední poklona samozřejmě patří Beskydům v čele s jejich Královnou... Milá Lysá horo, v září (na B7) a za rok (na LH24)... NA SHLEDANOU!

Autor: Michaela Stránská | středa 25.1.2017 15:55 | karma článku: 21.74 | přečteno: 747x

Další články blogera

Michaela Stránská

1. (a padesátá) Krakonošova stovka aneb nepochopitelné zázraky se dějí…

Jubilejní 50. ročník legendárního závodu v nejvyšších českých horách ve dnech 17 - 18. června 2016... v mém rodném domově... v Krkonoších... <3 ... krajina z nejkrásnějšího českého večerníčku, Krkonošských pohádek ...

21.6.2016 v 5:45 | Karma článku: 21.71 | Přečteno: 904 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Josef Nožička

Sledovat české fedcupové reprezentantky opravdu není nic pro kardiaky (ale stojí to za to)

České tenisové reprezentantky to opět dokázaly: ve vyprodané O2 Areně smetly americké tenistky 3:0 na zápasy a pošesté za posledních 8 let se staly vítězkami populárního Fed Cupu.

12.11.2018 v 12:34 | Karma článku: 33.83 | Přečteno: 1206 | Diskuse

Jaromír Šiša

Všechny palce nahoru, pro naše tenistky.

Emoce celého týmu s hlavní hrdinkou v čele, udělaly tečku za skvělým tenisovým víkendem. Byl napínavý až nervy drásající s koncem,

12.11.2018 v 7:46 | Karma článku: 34.47 | Přečteno: 585 | Diskuse

Martin Braun

Velký den pro Českou republiku

Zatímco blogem zmítá Nohavica, občas David a sem tam Zeman s Putinem, my kavárnící z Floridy, Kanady i odjinud prožíváme s nadšením radostnou událost, která má i pro nás velký význam

12.11.2018 v 1:46 | Karma článku: 25.72 | Přečteno: 966 | Diskuse

Jaroslav Chudáček

Bez práce koláče - snadno a rychle

Barbora Strýcová ve Fed Cupu právě porazila Sofii Keninovou 6:7, 6:1, 6:4. V první setu vedla, nakonec v něm dopustila tie break, který prohrála. Následující sety bojovnice Barbora však již bez velkých problémů vyhrála.

10.11.2018 v 18:03 | Karma článku: 17.87 | Přečteno: 1031 | Diskuse

Veronika Klapalová

Mladí hasiči z Houdkovic vyrazili na bowling

Mladí hasiči z Houdkovic vyrazili na bowling v rámci činnosti kolektivu hasičské mládeže za finanční podpory Královehradeckého kraje.

10.11.2018 v 14:59 | Karma článku: 12.26 | Přečteno: 2047 | Diskuse
Počet článků 35 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 933
Na světě je krásně, stačí mít dobrou náladu a úsměv na tváři!

Najdete na iDNES.cz