Úterý 15. června 2021, svátek má Vít
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 15. června 2021 Vít

Poznala jsem svého ducha... aneb pokořila jsem Rubenczal 2014!

2. 10. 2014 8:08:08
Třikrát hurá! Je středa a já konečně mohu sejít ze schodů, aniž bych přitom skučela bolestí! Hurá, hurá, hurá! Ne, nedělám si srandu. Kyselina mléčná si tentokrát v mých svalech opravdu hoduje a netrénovanost do kopců si vybírá svou daň. Ano, je to trošku přehnané, samozřejmě nastupovat a vystupovat z/do vlaku či tramvaje či vyjít do x-tého patra v budově člověk musí tak či tak, nejlépe, aby nezdržoval ostatní a ještě přitom vypadal alespoň trochu normálně (lidsky), ale ty nohy setsakra bolí, jako čert!

Sobota odpoledne, sluníčko svítí, jeho teplé paprsky nás hřejí na tvářích, bláto na mých trailových běžeckých botách ještě nestihlo zaschnout a já už mám v hlavě spoustu písmenek a těším se, jak je zase budu skládat k sobě... To byl zase zážitek z víkendu!

Sobota 27. Září 2014 a v běžeckém deníčku svítí: Horský běžecký závod Rubenczal aneb poznej svého ducha. Něco málo přes 20 kilometrů, sestoupaných a nastoupaných nad Velkou Úpou v Krkonoších. Faktické převýšení kolem 1200m (podle hodinek Garmin). Své jméno tento závod dostal podle jedné z nejstarších legend o Krakonošovi, ve kterých je tento pán a vládce Krkonoš zobrazen jako duch našich největších českých hor. Ten se v různých podobách (a že jich během těch nekonečných stoupání a sestupů je!) zjevuje všem poutníkům těchto horských krajin. Podle citace z oficiálních stránek závodu „Nikdy nikomu nepůsobí bolest ...“ je v případě svalových křečích a následných pozávodních bolestech diskutabilní, ale je jasné, že před těmito kopci je nutné míst respekt... doplněný tvrdým tréninkem. Tento duch vás může svést na zcestí, není radno se mu vysmívat a škádlit ho. Hory jsou nevyzpytatelné a náhlá změna počasí je pak velmi pravděpodobná. Každopádně jak autoři doplňují, umí léčit. A to zejména na duchu! Svých pokladů se prý nerad vzdává, ale při pohledu na okolní krajinu vidíte takové bohatství, o které se s vámi dobrovolně dělí, až srdce poskakuje radostí. Mějme se tedy na pozoru a vzhůru k nebesům!

Předpověď počasí je více než příznivá, rosničky slibují návrat babího léta. Sobotní ráno tomu ale zatím moc neodpovídá. Na obloze šedivo, jemné mrholení, sluníčko schované někdy vysoko za mraky. Start je až v poledne, a tak až kolem půl desáté vyrážíme z Podkrkonoší směrem do hor. Napětí pomalu stoupá, poslední dny a týdny jsou provázeny velkými změnami a já cítím, že se potřebuji úplně vydat. Pokořit sama sebe, sáhnout si až na dno svých sil a doufat, že mě to opět „nahodí zpátky“. Ústecký půlmaratón mě sice nakopnul, ale nějak to nestačí. Změna je život, ale tahle je nějaká moc velká a velmi těžko se mi „vrací“...

Z Velké Úpy strmě stoupáme (autem) až k horské chatě „Portášky“, na místo startu a zároveň i cíle. Cestou ještě přibereme Lenku, aby nemusela lanovkou, no a hned diskutujeme, co náš ještě letos čeká a nemine. Hned je člověku veseleji. Z nebe na nás ale dopadají čím dál tím větší dešťové kapky. Kde je to slibované „Babí léto“? Určitě bude hezky... musí. Půlmaraton v Ústí byla očista v průtrži mračen skoro po celou dobu závodu, dneska bude hezky, cítím to ve vzduchu! Registrace je otázkou pár vteřin, a tak nastává klidová předzávodní a soustředící se fáze. Sleduji fotky na projektoru a poprvé vidím profil trati. Ježiši, k čemu jsem se to zase přihlásila. Viděla jsem mapu trati, ale ten pohled na to příkré stoupání a klesání mi jaksi uniklo. No nic, už se nedá nic dělat. Ostatní běžečtí nadšenci se pomalu trousí do chaty a hned do fronty „na čísla“. I „báječní“ zde mají své zástupce, a tak se vítám s Janičkou, Majdou, Ondrou a ostatními blázny, kteří mají odhodlání poznat svého ducha. Na některých je velmi zřetelný jejich cíl poprat se o příčky nejvyšší, někteří si jdou tento běh hlavně užít a jak by řekly holky Jolča s Janou – kochat se za běhu.

Venku prší, sakra, to snad ne. „A v čem teda poběžíte?“ Mikina, bunda, ... Krakonoš se umoudřuje a ze svých spíží vypouští první sluneční paprsky. Je teplo, žádný studený vítr nefouká, poběžím tedy pouze v tričku. Vše ostatní by mi překáželo a teplo mi bude až dost, už po prvních pár metrech, o to se nebojím. No a pokud se počasí změní, budu mít hold kdyžtak přírodní sprchu.

Rozcvičit, protáhnout, zahřát svaly. Cítím se skvěle. Pátečních klidných 5 kilometrů mě nabudilo a já se těším. Posledních pár fotek s přáteli, předzávodní rozmluva a v dáli už nás vyhlíží majestátně se tyčící vysílač na Černé hoře. Ale to údolí pod námi...

Nervozita stoupá... ještě utáhnout „vázání“, nastavit hodinky, zapnout muziku do uší... Pravé poledne a ohlušující výstřel... vyrážíme! Vstříc duchu krkonošských hor. A hned stoupáme... prvních pár stovek metrů a nohy začínají těžknout... I schnoucí beton na stavbě je oproti tomu jak pískový hrad. To je bolest! Uf, uf, funíme, snažíme se každý najít svůj rytmus, ale jde to ztuha... A sakra, prvních pár stovek metrů a už teď cítím, že nohy mají dost. Musím přejít do rychlé chůze, nebo se oddělám hned na začátku. To nám to teda pěkně začíná. Dneska to bude na krev... a to ještě netuším, co mě bude čekat během pár dalších okamžiků.

Hurá, trať se stáčí doleva, nestoupáme až na vrchol, ale odbočujeme. Po pár vteřinách už usilovně přemýšlím, zda to je zrovna důvod k radosti. Lýtka se ještě nestačila vzpamatovat z toho počátečního výšlapoběhu hned po startu a už se valíme dolů do údolí Velké Úpy. Styl – úprkem vpřed. Hlava nehlava, skáčeme po kluzkých kamenech jako kamzíci. Nic kolem nevnímám, snažím se soustředit, kam rychle šlápnout, abych se tu nerozmázla jak dlouhá, tak široká. To je hukot! Hop, hop, hop. Vyhýbáme se turistům, kamenů, větvím, kořenům,... Lepší výraz, než že se řítíme střemhlav dolů, mě nenapadá. A v tom najednou slyším: „Jé, ty jsi ale krásná, tak ať Ti to běží, držím palce!“ Ani se v té rychlosti nestačím na pána otočit, a tak jen řvu z plna hrdla: „Díky, díky!“ Prostě ty naše barvičky jsou nej!

Ve zdraví jsme dole, tři a půl kilometru za námi. Vbíháme na hlavní silnice a sledujeme barevné fáborky, které nás navádí po správné cestě. Značení je opravdu perfektní takže i kdyby člověk chtěl, tak se snad nedá ani ztratit. Oranžový krepák a šipky z mouky skoro na každém kroku. Můžeme také hned doplnit tekutiny před stoupáním na Černou Horu, které nás vzápětí čeká. Trochu překvapeně do sebe hodím teplý (?!? – to jsem zažila poprvé, ale bylo to fajn) iontový nápoj a hned cítím, jak se mi cukr „vlévá“ do žil. To snad půjde... Hlava by chtěla, ale tělo zatím tvrdí něco jiného, nohy stávkují. Kdyby jen věděly, co je teprve čeká...

Nedá se nic dělat. Střídám běh s chůzí, říkám si, že dneska tu sílu ještě budu potřebovat. A v tu chvíli mi hlavou probleskává myšlenka, která byla jasná hned od začátku, ale nějak zůstala „schovaná vzadu“. Panebože, vždyť mi ten šílený strmý, prudký kopec, co jsme sbíhali musíme vyjít zpátky nahoru... Ano, vracíme se stejnou cestou, jak jinak se dostat zpět na Portášky. Tak to přeci bylo na mapě a i nám to bylo sděleno před startem. To je v háji... už teď cítím jak mi nohy těžkou víc a víc a metry na displeji hodinek vůbec nepřibývají...

A je to tady. Kopec, horizont... sláva, už jsme tam... ne nic, jen planý poplach... stoupání pokračuje. A tento scénář se opakoval nesčetněkrát. Vždy se člověk vyšplhal o kousek výš, aby vzápětí zjistil, že není na vrcholu, že tady to trápení spojené se snahou skládat nohy před sebe, stále výš a výš, nekončí. Ten krpál je prostě nekonečný. Pátý kilometr a já cítím, že dneska to tam zase není. Těšila jsem se, motivace byla velká, ale nohy prostě nechtějí. A v hlavě se začínají rojit myšlenky. Koukám kolem sebe, rozhlížím se po lese, rostou houby? Táta v tuto chvíli lozí někde po lese a hledá hřiby a já se tady morduji pomalou chůzí do kopce. Nebylo by lepší mu prostě zavolat, že jdu raději s ním „na lov“? Vzmuž se, najdi v sobě tu sílu a nevzdávej to. Vždyť jsi to přeci chtěla! Sama jsi říkala, že teď takovéhle zmordování sebe sama potřebuješ. Prostě zatni zuby a běž, stoupej! A tak se pokouším sunout jednu nohu vpřed, druhou hned za ní... A docela to jde. Bohužel ani v mírných kopečcích nemám sílu přejít do běhu, prostě to nejde, nepřemluvím se.

Ta příroda kolem, ta cestička před námi, kterou se valí horský potůček, to sluníčko, jehož paprsky nás šimrají v obličeji... to je taková nádhera! Hory jsou prostě překrásné! Jen já mám pocit, že za chvilku asi polezu po čtyřech. Usilovně hledám svého ducha, ale v hlavě je jaksi prázdno. A co teprve ty mé dřevěné nohy...

Jsme na Pěticestí a konečně se můžeme rozeběhnout. Relativně krátká pasáž, která se dá regulérně nazvat během. Valíme si to po vrstevnici a já toužebně vyhlížím černohorský vysílač, musí být už někde za rohem. Ta panoramata! Za ten pohled směrem ke Sněžce a Velké Úpě by člověk vraždil. Obrázek jako od malíře. A vy máte to štěstí tu být a vidět ho naživo. Není slov. Počasí je naprosto parádní (i když naše nejvyšší česká hora je schovaná v mracích). Jojo, to Babí léto je přeci jen úžasné...

Příští stanice – „Václavák“. A jsem doma. Tady už to neomylně poznávám. Napojujeme se na běžkařskou trasu Pec pod Sněžkou – Černá hora. Bílou stopou tu mohu v zimě jet skoro poslepu. A před námi tedy nic jiného než takové „poloprudké“ stoupání zhruba jeden a půl kilometru až na vrchol Černé hory. To jsou spanilé vyhlídky, vzhůru k nebeským výškám! A zatímco já se plahočím šnečím tempem nahoru, naproti mě už s lehkostí sobě vlastní sbíhají ti nejlepší. No nedá se nic dělat, stále víš, kde jsou tvé mezery, slabé stránky a kde je stále hodně co dohánět. Někteří pozdraví, povzbudí, usmějí se, ale většina jen s urputným výrazem ve tváři prolétne okolo. V tom je výhoda těch „kochajících se“ běžců. Já si vždycky najdu čas, abych alespoň nějakým pozdravem povzbudila ty, kteří se snaží a bojují ze všech sil. Občas mě to také stojí hodně energie, vydat ze sebe nějaký ten pokřik, potlesk, ale jen samotný úsměv přeci nic nestojí, tak proč si ho schovávat pro sebe a nepodělit se. A tak se snažím podpořit všechny kolem sebe, ať už běží do kopce či z kopce.

A jsme tam, sláva! Voda a ionťák mi připadá jako spása seslané z nebe. Ale teď už to půjde. Dolů nám to pofrčí hezky a polovinu máme za sebou. Jen tak letmo zdravím vysílač a rychle na zpáteční trasu. A zdravím a povzbuzuji, jak je na tom světe krásně. S Ondrou jsem se míjela těsně před vrcholem a jen tak, aby řeč nestála, podotknul, že je to běžecký závod, ne chodecký... No, díky za upozornění :-), jako vtip dobrý, ale já už fakt nemohla :-). Asi to bylo i patrné, protože těsně vedle mě zastavila dodávka a pánové mi vehementně nabízeli, že mě svezou, že místa mají dost. Ano Jolčo, možná to také byla příležitost k seznámení, ale v tu chvíli jsem myslela, že snad vzteky začnu řvát na celé Krkonoše. To fakt vypadám tak beznadějně? Ale s úsměvem mě vlastním jsem je elegantně odmítla. Prostě to na sobě nedám znát, že si hrabu do hlubokých zásob.

Z kopce už se běželo veseleji. A navíc trasu znám, tak to bude fajn. Běžíme, běžíme, s větrem o závod a vychutnáváme tu krásu kolem. Kolínská bouda a vzpomínky na všechny zimní kurzy se vrací, ať žije nostalgie. Už aby byla zima! Odbočujeme z hlavní magistrály a čekám nás pořádný sešup zpátky do údolí. Cesta je schůdná, tak se soustředím ze všech sil, abych se zbytečně nebrzdila a aspoň trochu to pustila. A ejhle. Ono nejen do kopce, ale i z kopce jsou schopné nohy setsakra bolet. Au, au... rychlost je úctyhodná, šinu si to hlava nehlava, ale stehna se začínají ozývat. Nastává takové malé před-peklo – jelikož s tím, co bude následovat během několika dalších minut, se to nedá srovnat. Ale přeci nezpomalím, nedej bože, nepůjdu z kopce. A tak trpím. Už to přeci nebude dlouho trvat a budeme dole v údolí. Jsme tam. Rychle popadnu kelímek ionťáku a psychicky se připravuji na poslední půl hodinu. O moc kratší to bohužel nevidím, ne-li ještě delší. Skoro tři kilometry příkrého stoupání přímo přede mnou.

Je mi jasné, že o běh se ani nebudu pokoušet, ten vzdávám hned při prvním výběhu do kopečku. Tudy cesta rozhodně nepovede. Ale jak se dostat nahoru alespoň v trochu slušeném stavu? Nohy už se motají, pletou se jedna přes druhou a já už začínám vidět všechny své duchy kolem. V tomto případě už nepomůže ani hroznový cukr. Všechno mě bolí, zvednout nohu jen mírně nad povrch je mistrovské umění. To bude ještě masakr. Tempo se rapidně snižuje. Přemlouvám každý sval svého těla, aby ještě chvilku vydržel, vždyť už to není tak daleko, pojď, je to jen kousek. Vím, že se nesmím zastavit, Za prvé by mi to nepomohlo, za druhé tím ztratím další čas a za třetí nevím, zda bych se vůbec byla ještě schopna rozejít. Nějak se prostě nahoru dostat musím. A tak jdu jednoduše setrvačností. Levá, pravá, levá, pravá, ... Na nic jiného se nesoustředím. Prostě jen pravidelně střídat krok, toť vše. Má rychlost je „omračující“, mezi 12 až 15 minutami na kilometr, ale já jsem nesmírně ráda, že jsem vůbec schopna se „pohybovat“ vpřed. A kopec stále nekončí. A najednou kolem mě proběhne, ano proběhne!, běžkyně. Klobouk dolů a můj neskonalý obdiv! Já vím, že já budu ráda, když se k tomu vrcholu doploužím.... Z fotek to vypadá jen jako pouze mírně nakloněná rovinka a vysvětlujte pak někomu, že vy už melete z posledního, to je deprimující pohled! Posledních pár metrů a už vidím tu asfaltku, ze které jsme na začátku odbočovali. No tak teď už to půjde samo, posledních 800 metrů před námi...

Merde... Co to sakra je ?!? Naprosto příšerná bolest po celých dolních končetinách. Má snaha o rychlé rozběhnutí nepřichází v úvahu. Křeče ve stehnech, v lýtkách, všude. Trpím jak pes. K žádnému finiši nedojde, z kopce to teda určitě nerozbalím, budu ráda, když se mi nohy nezapletou přes sebe a ještě mi těch posledních pár metrů doslouží. Kopce si vybírají svou krutou daň. Takže nejen, že to nejde do kopce, mě to tělo neposlouchá už ani z kopce. To jsem to dopracovala...

Finiš!!! Tatínek u cílové brány a já celá šťastná probíhám a opět řvu na celé Krkonoše. Padám mu do náruče. Já to dala! Opět jsem překonala sebe samu. Dneska opravdu s obrovským vypětím všech sil, sáhla jsem si až na dno, ale jsem v cíli, překonala jsem všechny nástrahy Krakonoše na trati a pokořila Rubenczal! Poznala jsem svého ducha a byl to teda zase zážitek!

Nohy pálí jak čert, ruce se mi klepou, ale jsem šťastná! Přesně tohle jsem potřebovala – vyšťavit se! Za chvilku dobíhají i holky a to je radosti, všichni jsme nadšení a plní dojmů. Bylo to setsakra těžké, kam se hrabou Jeseníky, ale byla to nádhera! Díky, díky, díky!

Cestou domů si ještě vychutnávám ty krásné pocity, které se ve mně melou jeden přes druhý – bolest nohou nepočítám. Bylo to těžké, stálo to velké úsilí, ale já nějak cítím, že toho nemám dost. Ještě něco by to chtělo. A tak hned po návratu domů a příjemné sprše vyrážím do lesa, s úmyslem „na houby“. Když po hodině hledání mám v košíku opravdu houby - jeden malý ožraný hříbek, nohy se začínají ozývat, že pro dnešek by to fakt už stačilo. Takže se po šesti nachozených kilometrech a dalších skoro dvou hodinách v pohybu vracím s megaúlovkem 4 malých bedel a onoho zmiňovaného hříbku. Ale spokojená, šťastná.

Nedělní probuzení je kruté, sejít ze schodů ještě horší. V pondělí to není o nic moc lepší. Ale tělo musí „pracovat“, nohy se prostě musí „rozpohybovat“, jinak to nejde. Po Jeseníkách jsem sice také nohy „trošku cítila“, ale nebylo to tak strašné jako teď. No a nejvtipnější na tom jsou ohlasy mých spolubojovníků z trati, kteří trpí stejně jako já. Vystoupit z tramvaje, a nebo sejít schody, abychom přitom vypadaly „lidsky“ a ne jako největší trpitelé, se stává právě nadlidským úkolem. Ale tím je ten sport krásný. Na jedné straně radosti, na druhé bolesti. Provázané ruku v ruce. Ale my se nedáme, my budeme bojovat, nic nás neodradí! Vždyť sport je tak úžasná věc... a běh obzvlášť... v těch kopcích se člověk cítí tak svobodný, plný nových odhodlání a výzev, naplněný spoustou energie...

Je mi jasné, že pokud tomu tréninku do kopců nedám víc, ten zadek prostě nebude makat jak má a já budu „tápat“. V tuto chvíli je mi také jasné, že závody typu B7 jsou pro mě zatím v nedohlednu. Protože běžet se to nedá a jen chůze z kopce do kopce se pro mě stává utrpením. Nejen nedostatkem sil, ale hlavně trpím nedostatkem běhu. Kdo ví, třeba tomu jednou přijdu na chuť...

Krkonoším a Rubenczalu zdar!

http://rubenczal.webnode.cz/

http://mywayagency.rajce.idnes.cz/RUBENCZAL_2014#

















Autor: Michaela Stránská | čtvrtek 2.10.2014 8:08 | karma článku: 14.43 | přečteno: 635x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Sport

Jan Lněnička

Jsou naši fotbalisté burani z Východu?

To bylo řečí, jak se vracíme do Evropy. Již více než třicet let marně klepáme na pootevřené dveře západoevropských zemí, aby nás vzali mezi sebe jako rovnocenného partnera, ale jednáme stále jako burani.

14.6.2021 v 17:58 | Karma článku: 22.88 | Přečteno: 2845 | Diskuse

Josef Nožička

Barbora Krejčíková je skvělá nejenom na kurtu

Barbora Krejčíková včera opět názorně předvedla, že je nejenom výbornou tenistkou, ale i člověkem, který má srdce na pravém místě.

11.6.2021 v 12:33 | Karma článku: 25.93 | Přečteno: 563 | Diskuse

Josef Nožička

Když se to s antirasismem přehání aneb v Anglii už se na klečící fotbalisty i píská

Jak se dle posledních událostí zdá, podpora hnutí Black Lives Matter se už zajídá i některých sportovním příznivcům ve Velké Británii...

9.6.2021 v 7:10 | Karma článku: 37.40 | Přečteno: 1228 | Diskuse

Jirka Hrach

Vše, co potřebujete o fitness suplementech a doplňcích stravy vědět

Hlavní cíl většiny sportovních činností bylo odjakživa konstantní zlepšování se v dané disciplíně a snaha být lepší, než druzí. Jak svalům pomoci růst rychleji či sílit cíleněji a efektivněji? Část odpovědi zní správné suplementy.

4.6.2021 v 20:09 | Karma článku: 7.82 | Přečteno: 150 | Diskuse

Petr Horký

Zápisník zuřivého Sparťana: Sezóna skončila, (ne)zapomeňte! A s Vrbou už na věky?

Do cíle ligy jsme doběhli s lehkostí antilopy, přibalili Zbrojovce šest fíků na cestu do druhé ligy a vyhráli korunu krále střelců. Což byla pohříchu jediná, a ještě k tomu individuální trofej, kterou jsme vyhráli. No aspoň tak.

2.6.2021 v 12:02 | Karma článku: 14.68 | Přečteno: 307 | Diskuse
Počet článků 35 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 956
Na světě je krásně, stačí mít dobrou náladu a úsměv na tváři!

Najdete na iDNES.cz