Pražská stovka „pro děti“, aneb „pražský ultratrail“ na 70km

Slunečné nedělní dopoledne, já ležím na posteli a mým jediným cílem je co nejméně se hýbat... jakmile se pohnu, marně přemýšlím, jaká část mého těla mě nebolí... no a světe div, se, na žádnou „nenamoženou“ nemohu přijít... :-)

Na noční obloze jasně září hvězdy, měsíční svit je omamující. Sobota 5. prosince 2015, na hodinkách čas 5:05 a já vyrážím na metro - vlak ze Smíchova odjíždí v 5:22. Na zádech hydrovak plný neperlivé Magnesie doplněný o svačinu (3 chleby, 3 müsli tyčinky, čokoláda na vaření, hroznový cukr a pár bonbónů proti případnému škrábání v krku). Na batůžku zavěšená pláštěnka (předpověď je negativní, nemá spadnout ani kapka, ale člověk nikdy neví) a balíček ukrývající snídani (v zavařovací sklenici zbytek od páteční večeře – těstoviny s borůvkovým jogurtem, rozinkami a medem – pokaždé stejné předzávodní menu) a vločkové sušenky do zásoby. Na hlavě čelovku, v ruce hůlky. Jsem připravená a s úsměvem a písní na rtech vykračuji pravou nohou vpřed. Zdar a sílu, nejen v nohách, ale také v hlavě.

Na nádraží je hned jasné, z jakého nástupiště odjíždí vlak tím „správným“ směrem. Kdo jiný by si to mašíroval v sobotních brzkých ranních hodinách po perónu v běžeckém vybavení než nadšenci, kteří se vydávají vstříc dálkovému pochodu, legendární a mýty opředené Pražské „Olafově“ stovce. Tedy přesněji řečeno, dětské (zkrácené) variantě na „pouze“ 70km, která startuje od základní školy v Berouně v 7:00.

Po zářijové Beskydské sedmičce a krátkého vystřízlivění z ní přišlo o měsíc později další „pomatení smyslů“. Na začátku října, pár minut po spuštění registrace jsem opět vyplňovala přihlášku na další „pěkný“ terénní závod - Pražskou stovku, resp. jak již bylo výše napsáno, pouze na její „dětskou“ variantu, tj. přibližně 70km. Na celou trasu – 130 až 140km si zatím ještě netroufám. Nemám na to ještě dostatečně natrénovano a hlavně by to chtělo určitě nějakého parťáka po boku, aby člověk na trase nebyl sám a v náročných chvílích měl vedle sebe někoho, kdo by ho „nakopnul“ a podpořil.     

S během to poslední dobou není moc slavné, málo času, ale hlavně není vůle a motivace, tak se snažím v metru alespoň vybíhat jezdící schody a pokud je možnost vybrat si ty normální, volím je. Kilometry v Endomondu raději přehlížím, jelikož při srovnání s loňským rokem je to tragédie... Ale hodlám si tento „pochod“ užít a snažit se ho jít naplno.

A v Berouně řekne: „Beroun“... Aneb vystupovaaat!!! Jde se na start... Z nádraží nás jde početná skupinka a proplétáme se spícím Berounem kolem šesté hodiny ranní. Nakonec s velkou slávou nacházíme vstup do školy a hned se utváří nemalá fronta na vyzvednutí startovního setu – čip, kartička na zaznamenávání průchodů kontrolními stanovištěmi a itinerář. Ještě, že jsem si vytiskla na dvě A3 mapu... Jelikož chytré hodinky, do kterých bych si předem zadala trasu nemám a s chytrým telefonem neumím... A klasická papírová mapa je prostě „mapa“ s velkým M. Můj nový telefon, s kterým stále bojuji a moc neovládám je od rána v modu „letadlo“, aby vydržel měřit celou trasu v průběhu několika hodin (vytoužených 10 hodin ... ha ha ha.. jaká naivita), tak uvidíme, zda se baterie pochlapí a ten celodenní zátah zvládne. 

Vyčůrat, dopít poslední zbytky vody, zblajznout banán, obléknout, nachystat pro jistotu čelovku a hurá na start. Než se člověk rozkouká, už slyší odpočítání ... 10, 9, 8, 7, 6, 5... a já ještě nemám nastavené Endomondo, které hlásí chybu s určením polohy, nachystané hůlky,... uuuaaa... a už jsem vlečená davem. Vyrážíme, vzůru na Děd, k rozhledně.

Mlha přede mnou, mlha za mnou, silnice jsou trošku namrzlé, studený vzduch, ... šátek přes pusu a rukavice... no snad se nám ta sobota hezky rozední. Vymotáme se z posledních okrajových uliček Berouna a je čas nastavit hůlky. Žádné bláznění, hlavně se neuhnat hned na začátku. Kopců bude ještě dost, takže oproti ostatním začínám pomalejším tempem, ale nenechám se strhnout davem. Mám v plánu co nejvíce běžet, proto se přeci nevyšťavím hned do prvního kopce.

To je pohled pro Bohy!!! Krajina na Berounsku se probouzí do krásného slunečného rána a čím více člověk stoupá, tím více se před ním rozlévá ta krása „pod ním“. Na vrcholcích nás do tváře šimrají teplé sluneční paprsky, inverze převalující se v údolích... až se tají dech, obrázek jak vystřižený z malířského plátna. A už jen pro tohle to ranní vstávání stálo za to!

Rozhledna Děd je první a zároveň nejvyšší vrcholek z celé trasy, na které se nastoupá přibližně 3000 výškových metrů a přejde více jak 20 kopců v průběhu cca 70km. První dva kilometry v nohách, svlékám svrchní slabou mikinu a otírám první kapky potu. Uf, to bylo ale rozehřátí. Ale dneska „to“ půjde, opravdu cítím, že to půjde... A tak beru hůlky do ruky a vybíhám vstříc prvním kilometrům...

Meine Taktik: nahoru „fuffen“ neboli schnaufen (pro neNěmce – funět : - ) ) a dolů pak „šusen“ hlava nehlava (teda co kolena dovolí – preventivně raději předem otejpovaná). No a mezitím zkusit „running“.  Pevně rozhodnutá, že hned od začátku poběžím, co to dá. Ne na rychlost, ale všechny rovinky, mírné seběhy a případná mírná stoupání chci běžet, chůzi omezit na minimu, opravdu jen do kopců! Vzhledem k počtu kopců a převýšení nemá moc cenu ze začátku koukat na čas, jelikož těžko vypočítávat či vůbec odhadovat... uvidíme, jak to bude vypadat za pár hodin a kilometrů...   

Zatím se běží krásně, z kopečků to jde, naopak i stoupání je překvapivě také v pohodě. Kroužíme nad Berounem, nahoru a zase dolů, mlha se převaluje v údolí Berounky a nad ní vykukují pouze vrcholky kopečků. Krajina stvořená jak pro malíře... jen postavit stojan na malířské plátno a vyndat temperové barvičky. Vybíháme z lesa na silnici u vesničky Zdejcina a každému se tají dech. Tuto „panoramatickou“ fotku budou mít za závodu snad všichni. Východ slunce  vrhající ostré stíny, údolí ponořené do bílého moře... jen skočit a začít plavat. Nádhera, která nemá a ani nepotřebuje slov. Počasí vyšlo opravdu nadmíru báječně! Silnice je stále pokrytá ledovkou od ranního mrazíku, takže to trochu klouže a člověk musí opatrně a koukat se pod nohy. Potkávám Matyáše s Terkou, s kterými se na trasě ještě několikrát vystřídáme (až závěrečný kopec před cílem mě definitivně předběhnou) a trošku váháme kam se vydat a hledáme „Olafošipku“. První drobné zaváhání, jinak je trasa perfektně značená a člověk nemá nejmenší problém se držet „pouze šipek“.

V Hýskově je most přes Berounku trošku, slušně řečeno, „o ústa“. Povrch „chodníku“ je celý zledovatělý a člověk se musí držet zábradlí, aby sebou nešvihl. A navíc se do mě pouští zima. Jakmile opustíme „vrcholky hor“ a seběhneme do mlhy, vtírá se do nás chlad. A navíc to od řeky „táhne“. Ale už se zase šplháme vzhůru a člověk se rychle zahřeje. Za Hýskovem špatně odbočuji a slyším holčinu za mnou, se kterou se také velkou část cesty „naháníme“: „Halóóó, tam je to špatně, tady musíme prý doleva...“ Děkuji, děkuji, hodná... seběhla jsem si pouze o pár desítek metrů níž, takže se o to více teď musím škrábat nahoru, ale hlavně, že jsem nezaběhla ještě někam dál. Nemusela to dělat, jsme soupeřky, dokonce i ve stejné kategorii, ale pokud je opravdu člověk sportovec, tak se dle mého názoru takto zachová. Navíc, v těcho závodech se na „našich pozicích“ opravdu o nic nehraje. Vždyť tady nejde o vteřiny, dokonce často ani o minuty. Hlavní je si tyto „akce“ užít.        

Sbíhám opět dolů do Berouna a potkávám Romču, s kterou prohodíme pár slov. Je mi nějaká povědomá, tak se ptám, zda se odněkud neznáme... a jak jinak, ze závodů... Viděly jsme se na Hostýnské osmičce i na Beskydské sedmičce.  Svět je malý a o náhody tu není nouze: - ). Šestnáctý kilometr a my se vydáváme špatným směrem... šipka nikde, řídíme se podle itineráře no a nakonec se nám to nezdá, a tak Romča vytahuje klasickou turistickou mapu. No, pár set metrů jsme si zakufrovaly, ale naštěstí to není tak moc, tak se otáčíme a nabíráme správný směr. V dálce volám na běžce, který se vydal s námi, aby se vrátil, že tama cesta nevede. Naivně čekáme alespoň jedna z nás poděkování, ale marně... No i takoví jsou „sportovci“... Tady se mi vrácí to „fair play“ pár kilometrů v čase zpět. Ale narozdíl od tohoto mého „kolegy“, já jsem své „souputnici“ pár minut zpátky byla opravdu velmi vděčná, že mě nenechala vydat se špatným směrem.

S Romčou nám to utíká krásně, povídáme, štrádujeme si to do kopce a ani se nenadějeme a už jsme nahoře. Vesnička Lhotka, rozhledna a už čtvrtá kontrola a máme více jak půlmaraton za sebou. Sil mám na rozdávání a navíc nás za chvilku čeká svačinaaa! Počasí vyšlo naprosto luxusně! Sluníčko pálí do tváří a já lituji, že jsem si nevzala sluneční brýle. Běžím a užívám si vítr svištící mi kolem uší. Loučím se s Romčou a přeji jí hodně štěstí, když bychom se náhodou už neviděly... Vbíhám do hospody ve Vráži, kde pár minut před námi došly poslední frgále (naštěstí tuto informaci zjišťuji až z fotek na fcb druhý den). Jsem na 25.km, cvakám čipovou kontrolu, kupuji si malinovku (nemají Kofolu : - (), doplňuji vodu do hydrovaku, láduji se chlebem se salámem a na cestu si beru na chroupání mrkve („No, hele, na to snězení mrkve možná vydáš víc energie než ti ona sama dodá“... něco na to bude : - ) ). Opět vycházíme s Romčou spolu. Povídáme, jdeme hezky do kroku a cesta nám pěkně utíká. Po chvilce ale opět nastává loučení, jelikož ve mě stále vře energie a já chci a cítím, že mohu běžet... U kontroly si na sebe vyměňujeme kontakt a já si to šinu střemhlav z kopce do Svatého Jana pod Skalou. Letím jak s větrem od závod, ale za chvilku mi ta křídla zase uvadají...

„Zbytečné stoupání“ směrem zpátky na Beroun. „Vracečka“ pouze pro sebrání sedmé kontroly. A stále vzhůru a stále dál a dál... No nic, proč ne, že... nějak se ta vzdálenost „natáhnout“ musí. Cestou nahoru potkávám známé tváře (Editkaaaaaaaaa, jak ráda ji vidím... snad ji za chvilku doženu : - ) ) a vím, že se blížím k vrcholu.... Sláva, strom K21 přímo přede mnou... Zapsáno, hurá dál. Z kopce se zdravím s Romčou, která mi je v patách, a Čerta s Andělem, který má ale nepovolený doping – nesou ho křídla. Tomu to pak nahoru jde snadno... My ostatní chudáci smrtleníci  musíme „pořádně makat“. A kůň... co bych dala za to svézt se... alespoň kousek... ale zase by mě bolel zadek.. Nic, koukej mazat!!! Pomalu ale jistě se začínají ozývat kolena...

Svatý Jan pod Skalou je malebná vesnička, kde vybírají parkovné na každém rohu... Cedule všude kolem mě opravdu pobavily... Kaple s malým hřbitovem je krásná a láká mě se zde na chvíli zastavit, ale čeká mě ještě dlouhá štreka, tak snad se sem zase vrátím. A před sebou už vidím kopec – skálu jako k*áva... A na vrcholcích čilý ruch... No to snad nemyslí vážně... Tam na horu mě nikdo nedostane ani heverem... a už vůbec ne do blízkosti toho kříže... Už teď je mi úzko a to stojím ještě dole na silnici... no třeba cesta povede jinudy... Vtipné a naivní, že... Opět vzhůru do další „vracečky“... No proč ne...

Schody, to jako vážně?!?!? Necítím nohy, zadek je v jednom ohni, marně hledám kam zapíchnout hůlku, abych se mohla pořádně zapřít a „vytáhnout se nahoru“. Tak to je to správné martyrium a cítím se stejně jako Ježíš, který nesl ten svůj kříž nahoru na Golgotu. „Hele, koukej mě dohnat, jsi ani ne pět minut za mnou“ sděluje mi Edita s úsměvem na rtech, která si to už míří z kopce dolů... „No do kopce asi těžko, až na rovině tě doženu! Potkáme se na Karlštejně: - )!“ Naproti nám „davy turistů“ – „Moc Vám fandíme, jak to máte daleko???“ No, ještě nějaký ten kilometr to bude... vzdálenost nesleduji, pouze čas... je půl jedné... Dala bych si nějaký dobrý oběd... Při pohledu ze skály dolů mě ale přechází chuť na cokoliv. V itineráři kontrola označená jako velmi nebezpečné místo doplněné asi o 15 vykřičníků!!!!!!!!!!!!!!!! Stojím a koukám, neschopná pohnout se, motá se mi hlava, zvedá se mi žaludek, nohy se mi podlamují... tak to nedám... Pro tu kontrolu si nedojdu... Nikde žádné zábradlí, boty mám mokré, obalené bahnem, takže „ideální příležitost“ sklouznout se dolů. Nikde žádné zábradlí, jen hluboká propast přímo přede mnou. Tak stojím a čekám... Záchrana se objevuje za mnou... „Byl by jsi prosím tak hodný a když ti dám papírek, napsal by jsi mi tam kontrolu?“ „Jasně, žádný problém, dej to sem...“ Bojím, se, prostě se bojím a nejsem schopná udělat krok vpřed. Snad mě kvůli tomuhle „prohřešku“ nebude hlodat černé svědomí.  Tuhle kontrolu prostě „osobně nedám“. Dle mapy nejsme ještě ani v polovině, „pouze“ 30km za námi... při sestupu „po schodech“ začínají kolena řádně protestovat... Ne, to ne, ještě ne, ještě je čas... prosím... „Jéééé, Bájenka, jak to jde?“ Potkávám Květu, zdravíme se, padáme si do náručí a hned má člověk zase lepší náladu.

Sotva jeden kopec slezeme, hned zase s chutí k dalším vrcholkům. Cestu si matně vybavuji, už jsem jí jednou šla, ale opačným směrem, ze Zadní Třebáně přes Karlštejn do Berouna. Něco málo si ale vybavuji. Naproti nám se najednou vyřítí „cyklisti – sebevrazi“, kteří letí střemhlav po kluzké blátivé cestě dolů. Asi vědí, co dělají. „Nechápu, jak to děláš, že prostě jdeš do toho kopce.“ „Nad tím nesmíš přemýšlet, prostě dole nasadíš a nahoře skončíš. Levá, pravá, levá, pravá, noha, hůlka a prostě jdeš!“ Neříkám, že to nebolí, ale všechno to je o hlavě. A čím dřív člověk nahoře je, tím je to menší utrpení a tím víc pak může „odpočívat“. Nejlepší je ale nezastavovat a rovnou se opět rozejít do svižné chůze, nejlépe do běhu. A tak jakmile je nějaká rovinka, šup tam s ním a už běžím. A on to jde, celkem bez problémů. Samozřejmě rychlost není nijaká ohromující, ale běh to je : - )! A čím víc běžím, tím méně času mi to pak bude trvat do cíle...

Bubovické vodopády... to je krása!!! Tady je nádherně... romantické, pohádkové místo.. jen není moc času na to se kochat... a navíc, zase by člověk začal přemýšlet nad blbostmi... a tak jen udělat úsměv do kamery panu fotografovi a už vzhůru na Kááárlštejn! Čipová kontrola a vynikající bramborová polívčička, která zahřeje. K tomu půl litru Kofoly a jak je hned lépe na světě... „No, teď už začnou pomalu ty chodci...“ Tak nevím, zda mě zrovna tohle má povzbudit. „Kolik je to prosím do cíle??? Ale jestli za sebou nemáme už víc jak 40 km, tak to nechci ani slyšet...!“ „Ne, teď by to mělo být asi 31 km až ke škole...“ Ano, s tím jsem tak nějak počítala, že z hradu Krále Karla IV. To je do Prahy něco kolem 30ti kilometrů. To už půjde!

Sbíhám do podhradí a trošku tápu, jakým směrem se vydat. Vytahuji mapu, studuji itinerář, ale moc moudrá z toho nejsem... A najednou se objevuje Honza. „Stále nahoru po červené. Ty jsi tady jediná Bájenka? Moje žena je taky...“ „No, na „dětské trase asi ano.. teda vlastně ne, přede mnou je ještě Tomáš Zahálka.“ A tak se dáváme do řeči. Trápí ho kolena a až pak následně skoro před cílem se dozvídám, že tady to chtěl vzdát. Ale protože jsme se našli a šlo nám to spolu hezky do kroku, tak vytrval a zvládli jsme to až do posledního metru!

Ibuprofen začal fungovat a Honzova kolena „poslouchají“, tak se rozbíháme a jakmile je nějaká rovinka, prach a kameny nám pod nohama jen uskakují. Rozebíráme běžecké závody, tréninky, vybavení a ani se nenadějeme a zase pár dalších pěkných kopečků se tyčí za našimi zády. Jo, ve dvou se to vžycky lépe táhne. Hodinky už hlásí padesátý kilometr. Trochu se s parťákem lišíme, ale já mám více díky našemu bloudění v berounských uličkách. Mám hlad, a tak se pouštím do druhého chleba. Od Černošic už nás dělí pouhých několik kilometrů, ale potřebuji načerpat energii. A než tam dojdeme, ještě pár dalších stovek metrů nastoupáme. Tak dožvýkám cheba, pustím se do mrkve a jedeme dál, země se točí, ... V lese krásná singltreková trať, ale pomalu se začíná stmívat... Sluníčko zapadá za obzor, bude nutné vytáhnout čelovku...  

Už si to šupíme dolů do Černošic. V hospodě nás vítá kontrola, ale protože ani jeden nemáme hlad,polévku s díky odmítáme a po krátkém odpočinku s Honzou pokračujeme dál. Vstříc matičce Praze. Už je to jen co by kamenem dohodil a zbytek došel, plus mínus 15km. Má naivní myšlenka o ukončení závodu do 10ti hodin padá do hlubin zapomnění. Je 16:28 a za půl hodiny to do Modřan asi nestihnu... Nějak bylo a nějak bude, neřeším : - )! Stále je mi docela fajn.

Nasazuji čelovku a vzhůru do lesů. Láduji se poslední müsli tyčinkou, jelikož cukry jsou stále potřeba a hlad se přeci jen přihlásil. Honza se přiobléká, začíná přituhovat. Na vršku na nás čeká úchvatný výhled na televizní věž Cukrák a na osvětlenou Zbraslav. Na kochání se nemáme moc času, čeká nás ještě pět kontrol, a tak opět klesáme, do Radotína. Už ale můžeme vcelku říci, že jsme „konečně v Praze“. S hrůzou zjišťuji, že nemám vodu. Myslela jsem si, že jsem od Karlštejna moc nepila, ale v Černošicích jsem nekontrolovala a nedoplnila, polykám tedy poslední doušky vody. Vybaluji hroznový cukr, abych měla do kopců ještě dost sil. No, bude to zajímavé... Přichází první vetší krize...

Nepatrné slzy se mi hrnou do očí a přichází pár vzlyků, ale nesmím se tomu poddat... to půjde, už je to jen kousek... to už dáš!!! Tak šlapeme vzhůru, k nebesům... Hvězdná obloha nad námi, temný les před námi. „Prý to je poslední kopec.... no, to ne, asi předposlední...“ Rajská to hudba pro moje uši... Nikdy nikomu ale na trati nevěř.... jo, pěkný poslední kopec.... ještě nás jich pěkných pár čeká...

Krize zažehnána. Kde to jde, běžíme, honíme každou chvilku, abychom už tam konečně byli. Z kopce to jde ale už hodně špatně, pořádně to dře, objevují se stejné pocity jako na Beskydské – bolest, bezradnost a strach. Stráně jsou příkré, tma jako v pytli, kluzký povrch... Neklesejme ale na mysli... Pohledy z vršků jsou totiž k nezaplacení, noční Praha dokáže být hezká... ba přímo okuzlující. Vtipné „obíhající“ kolečko kolem Chuchelského kostelíčka byla taková první třešnička na dortu a příjemný úsměvný moment na trati. Kromě dalších asi čtyřech hřbitovů, které jsme na posledních úsecích „potkali“. Olaf se umí vyřádit... no ale „to nejlepší nakonec“ nás samozřejmě ještě čeká...

Chuchle za námi, už si to míříme k Branickému mostu. Mám hlad, soukám do sebe poslední chleba a Honza hlásí, že už to je „jenom kousek“, podle hodinek poslední kilometr... Jo, další věc, hodinkám taky nikdy nevěř.. zvláště když se jedná o Olafokilometry... V druhém plánu a odhadech bylo dojít do cíle ca 19:10. No za dvě minuty to od Vltavy do Modřan asi nedáme... A jak jinak, opět pruďák nahoru... Vždyť už jsme sakra v Praze, tak kde se ten les a kopce berou? „Teď už bychom měli jenom překročit přes tu hlavní, tady se vymotat ze sídliště, přes park a už tam budem...“  Ale ono nic... stále stoupáme výš a výš...a zase z kopce dolů... Jak je to možné? Už prostě ne, už to nejde... Proooč?!? Začíná to být kruté... Ano, poslední kilometr bývá vždy nejtěžší... a tady v tomto případě člověk ani pořádně neví, zda už to je opravdu, ale opravdu „ten poslední“. „Hele, koukni se vlevo, vidíš ta světýlka, jak tam lidi jdou po té druhé straně?“ Tak tohle je moc a už si neodpustím něco vypustit z pusy... „Neboj, to už je opravdu konec!“ Honza je hodný, snaží se mě motivovat, ale oba toho máme už plné zuby. Já se cítím blbě, protože ho zdržuji a on by mohl dokončit v lepším čase. „Když jsme spolu běželi 30km, tak Tě tu přece nenechám na těch posledních pár metrech a doběhneme spolu...“ DÍKY PARŤÁKU!!! Moc si toho vážím, jelikož přes ten vzlykot a slzy nevidím na cestičku... Bolí to, bolí a já přemýšlím, že už tu na tom svahu zůstanu... sednu si tady hezky do listí a počkám... ale na co, až zahřmí?!? Obloha je hezky jasná... Seber se, nebuď bábovka, přeci to nevzdáš pár metrů před cílem. A tak jdu, funím do POSLEDNÍHO kopce... Hele, tamhle za rohem už je ta škola... Jako fakt, fakt je to pravda a my jsme TADY??? Aby toho nebylo málo, ještě nás čeká pár schodů, abychom se dostali na druhou stranu silnice podchodem. Na hodinkách 19:51... a mě rostou křídla... „Šup, šup, jedem, běžíme, ať to stihneme!!!“ „Neblázni, to už je fakt za rohem... ale líbí se mi Tvoje hecování.“

Už je to tady, už je to tady... Vbíháme do prostor modřanské základní školy a cítíme se jako největší vítězové... jsme TADY!!!  Vítá nás Olaf a z nás to všechno padá... Dokázali jsme to!!! Odčipovávám se, odevzdávám kontrolní kartičku a ženu se sehnat něco k pití... Pivo, Kofola, pomeranč, sýr, hmmm... A vypnout Endomondo. Mobil přežil a na displeji svítí (bez 400m) 75 kilometrů... s převýýšením kolem 3500 metrů... no a 13tka je přeci pěkné číslo, že... čas tedy 12hodin 55 minut a nějaké drobné...  : - ) Budoucí odhady výkonnostii snad budou reálnější.

Co říci závěrem.... byl to krásný závod nádhernou krajinou s bezvadným značením a organizací a počasí vyšlo naprosto bezkonkurečně – na běžné poměry velmi nezvyklé. Teplé a slunečné, to už prý dluho nikdo nepamatuje, to prý nemá Olaf v itineráři : - ). A i když forma není taková, jakou bych si představovala, jsem na sebe pyšná, že hlava nastoupila (Pájo!) a já si řekla „prostě běž“ a běžela jsem. Velkou většinu rovinatých úseků jsem tak absolvovala v poklusu, stejně jako mírné stoupání či klesání. Každý kousek na trati jsem si užívala a opravdová krize přišla vlastně až závěrem...       

Organizátorům patří naše obrovské díky!!! Odvedli neuvěřitelně poctivou práci, do které dali celé své srdce a velkou měrou se podíleli na spokojenosti a úžasných zážitcích nás všech. Kloubouk dolů a ještě jednou DÍKY!!! A kdo ví, budeme doufat, že za rok se snad na startu potkáme znovu... : - )

Všem účastníkům „pravé“ Pražské stovky patří můj bezmezný respekt, jsou to neuvěřitelní borci! Dát s přehledme 130km.. to se mi v blízké (ale asi ani vzálené budoucnosti) jen tak nepodaří... Máte všichni můj hluboký obdiv...

Autor fotek: velké díky Filip Váchal

Pražská stovkaa