Fenomén "Velká kunratická" aneb jak ztratit plíce během pár minut..

Sychravé listopadové čtvrteční ráno, za oknem nevlídno. Snídám, v rukách hrníček s teplým zázvorovým čajem a z obrazovky počítače na mě bliká článek od „běžeckého táty“ Miloše Škorpila - „Jak ji běžet a přežít“. No, to zní opravdu „motivačně“! Držím se zásady, že před závodem se nekoukám na mapu, nestuduji trasu, ale tak nějak mi podvědomí říká, že bych měla udělat výjimku – třikrát brod přes potok („mokrý“ a ledový), třikrát příkré stoupání do kopce (čti plazení se po čtyřech) a to vše „jen“ ve třech kilometrech. To bude už po osmdesáté první Velká kunratická aneb zažij druhou listopadovou neděli v Krčském lese.

Už samotná registrace na závod byl super adrenalinový zážitek. Napoprvé (středa 8.10.) to nevyšlo, počítačový systém nápor neunesl a totálně zkolaboval. Mně se několikrát podařilo dojít až do posledního kroku registrace, ale ve finále stránka opět „spadla“. Naštěstí organizátoři rozhodli o posunutí data přihlašování o několik dní později – den „R“ – pondělí 13.10. Opakovaný pokus ale nebyl bohužel o nic moc lepší.  Já jsem nepřešla ani přes první stránku, takže jen díky mé úžasné kamarádce Dance jsem mohla zaplatit startovné za 3100m dlouhou trať Ženy – Hrádek. Když už, tak už… A nastalo několika týdenní očekávání…

V Praze na Vyšehrad, nahoru, dolů, schody… u nás v Českém středohoří, z kopců nahoru a dolu… ale stále to bolí, pálí, pálí. Žádné zlepšení svých výkonů nepozoruji. No a nakonec to nejhorší, nohy by chtěly, ale hlava absolutně odmítá. Takže trénink do kopců se mění v utrpení a já nejsem schopna se přemluvit, abych běžela. Nepomáhá nic, prostě to tam není, necítím to. Co se dá dělat, běhám dál, rovinky jsou v pohodě, tak naběhávám alespoň kilometry. Souvislý trénink mi narušují krátké „francouzské prázdniny“, kde jsem několik dní po sobě bez běhu… U mě naprostá katastrofa, jelikož z této pohybové aktivity se stala naprostá závislost. Poslední týden přes závodem si to ale plně vynahrazuji a běhám denně! Za poslední týden mám naběhaných 80 kilometrů, takže v Endomondu vládne spokojenost. A já se také cítím báječně!

Víkend je naplánovaný do posledního detailu – pátek – škola, dorty, pohovor, sobota – návštěva kamarádky s rodinou, neděle, den „D“ – Velká kunratická! Tvoření miluji a v poslední době jsem se zamilovala do pečení a výroby marcipánových dortů. V plánu je slíbený narozeninový dort pro kamarádku, která běhá orientační běhy, ale když už jsem v tom, přichystám i jedno překvapení pro všechny „báječné“ účastníky nedělního „povyražení“. Ani jsem se nenadála a dorty byly v mžiku hotové. Zelený kulatý, v jehož středu se ukrývá barevné překvapení v podobě duhových pater korpusu a modrý „bájenkovský“, který sám o sobě hýří všemi barvami. Vypadají pěkně, krémy a marcipán chutnají výborně, tak snad se budou líbit… a hlavně lahodit nejen oku, ale i na jazyku.

Sobotní návštěva byla úžasná, překvapení se povedlo, počasí vyšlo naprosto perfektně a místo běhu jsem měla v nohách přes 16 nachozených kilometrů. Takže se to úplně nedá moc nazvat předzávodním odpočinkovým programem. Ale na zítra se těším… moc! Jelikož netuším, co mě to vlastně čeká… Všichni o tom mluví, všichni to znají, ale já ani nevím, do čeho jdu…

Ráno budík ohlašuje 6:30, probírám se do nedělního mlhavého rána a nechce se mi z té postele. Pár hodin navíc by neuškodilo. Nedá se ale svítit, vyrážím s dortovou krabicí na jihovýchod Prahy, do Kunratic, do Zeleného údolí, do Krčského lesa. Vystupuji už u IKEMu, abych se pokochala krásami listopadové přírody a zároveň zahřála svaly. No nejvíce se zahřejí svaly na rukách, jelikož dort se teda pořádně pronese. 

Už se to blíží! Značení trati, rozklusávající se běžci a běžkyně, kolem mě se začíná proplétat spousta dědečků v teplákových soupravách… Ano, jsem tu správně! Závod, na kterém se potkávají všechny generace. Tatínek vypustí na start svého syna a jde fandit svému tatínkovi, který se mezitím nachystá v koridoru a jakmile doběhne, může směle vyrazit do krčských luhů a hájů prostřední člen klanu. Nádech historie, sentimentu. Není to prostě obyčejný závod. Je to fenomén, legenda. Můžete vyrážet na trať jako poslední a přeci můžete vyhrát.

Neděle 9.11. 2014, 8:30 - počasí stále nic moc – chladno a nevlídno. Vstříc bahnitému terénu se vydávají první závodníci, nastupující mladá generace. Půl hodinu po nich startují ženy na svou trať dlouhou 1330m. Není tak náročná a „stoupající“ jako chlapská, ale ani ony nepřijdou o tu radost vykoupat se a osvěžit se v potoce. Pár desítek metrů po startu totiž přichází první brod. Někdo přeskakuje, někdo stříká vodu všude kolem sebe, prostě specifický start závodu, na který se všichni těší a přemýšlejí, jak ho nejlépe překonat. Je lepší být až po kolena ve vodě a nebo zkusit „rozštěp“ a la Taxisův příkop? Poté už hurá do kopce, ženy vlevo, muži vpravo. Mírná rovinka a ženy už to fičí opět z kopce, hurá do vody a pak si to sprintují rovnou do cíle. Ty nejrychlejší jsou zpět „v depu“ do 5 minut. Rychlejší jak formule 1.

Naše „báječné ženy“ už také dobíhají do cíle, tak křičím, fandím, povzbuzuji jak se dá, aby těch posledních pár metrů ze sebe dostaly to nejlepší. Ale člověk se nestačí pořádně ani rozběhnout a už vidí cílovou bránu. První věc, kterou zaručeně po doběhu uděláte je, že se opřete o zábradlí a snažíte se popadnout dech. Rozdýcháváte a funíte z plných plic… pardon, ty jste vlastně nechali hned v prvním kopci… takže se snažíte do sebe dostat kyslík a nevíte, zda vás bolí víc hrudník, zadek nebo nohy. Kyselina mléčná je pěkná mrcha…! Co nejrychleji ale do tepla, svléknout promočené tenisky, podkolenky, kalhoty, často i durch propocené svršky a najít čaj. Jako šatna slouží okolní svahy. Je to prostě tradice. A v tu chvíli začíná fungovat jasné poznávací znamení – chrchlám, chrchláš, chrchláme, takže přesně odlišíte ty, kteří už mají „po“ a které to teprve ještě čeká. Je to opravdu sranda kolem sebe pozorovat chrchlající jedince.      

10:00 a na trať vyrážejí chlapi! A vzhůru na Hrádek, Vávro! Na startu se objevilo několik osobností sportovního světa – Mirka Knapková, Vavřinec Hradílek, Tomáš Kraus, ale nejvíce pozornosti na sebe upoutával režisér a bavič Jakub Kohák.  Vzhledem k tomu, že se startuje po dvojicích, každých deset vteřin, „všudypřítomné pípání“ čipů je nepřeslechnutelné. Jedni startují, druzí dobíhají. Zde nerozhodují minuty, ba dokonce ani vteřiny, ale desetiny vteřin. Každé malé zaváhání na trati se počítá, každé špatné došlápnutí, zavrávorání na hranicích rovnováhy vám sebere drahocenný čas. Ti nejlepší muži zvládnut trať dlouhou 3300 metrů kolem 11minut, ale ať se snaží sebevíc, stále zde zůstává nedotčený 35ti-letý rekord roku 1979!

Šinu si to davem vyzvednout startovní set, připevnit čip, přišpendlit krásné startovní číslo „989“, rychle vyčůrat, odložit batoh do svahu a už je ten správný čas na lehký výklus. Vydávám se po druhém břehu potoka po úzké pěšince, dvakrát křižuji chlapskou trať a pozoruji, jak jim to jde. Jeeee, já už se také těším!!! V uších muzika „doKlusu“ a tak unikám „Mimorealitu“… Doběhnu údolím až ke Králi Václavovi, míjím se s desítkami stejně pobíhajícíh nadšenců, pořádně se protahuji, zahřívám svaly… a pak se pomalu přesunuji do své „lajny“. Naposledy proklepávám nohy… A je to tady!!!

11:32:20… vyrážím!!! „Come on, baby!“ Na vteřinu přesně, vstříc svému osudu… Dýchej, dýchej, neblázni! A hned po startu začíná oraniště. Holky tomu daly ráno asi zabrat… Propadávám se po kotníky do bahna, ale jedu na vlně naprosté euforie. Žbluňk, bezmyšlenkovitě vletím do potoka… Ty kráso! To je mazec toto… Nevěděla jsem, co čekat, ale tohle je prostě zážitek. Vybíhám do kopce, čvachtám ve zbytcích ledové vody, mokrá až po prsa, jak ta voda vystříkla, ale už slyším první povzbuzování: „Jeď, jeď, jeď, moc ti to sluší, jsi krásná!“. Své barevnosti si jsem vědoma, takže je mi jasné, že musím zářit na dálku… a tak zářím, usmívám se jako sluníčko, které je dnes v nedohlednu… je mi krásně…

Sil mám dost, motivace mi nechybí, a tak do kopce jedu jako blesk (čti běží se mi dobře a nohám se chce jet hezky v pohodovém tempu). Dokonce nějaké klučiny předbíhám a i když sama sotva popadám dech (cítím, jak mi mé plíce pomalu, ale jistě říkají sbohem), snažím se je vyhecovat a povzbudit! Pojď, pojď, pojď! První kopec za mnou, rozbíhám ztuhlé nohy.. to půjde, to půjde… a už sbíháme po cestičce dolů. „Tak jeď, jeď, baletko, nebo vílo?“. Jeee… já bohužel nestíhám v té rychlosti moc reagovat, ale to bylo pohlazení na duši. Děkuji milému panu fotografovi a snad to na té fotce půjde vidět, že mám úsměv od ucha k uchu. Z kopce to jde samo a tak se ani nenadějeme a hurá do další vody! Skok a jsem přes první vodu, hop… zařvu si, jdu do toho po hlavě… „Yes, pojď do toho!“ Ty kráááá…o! No mám co dělat, abych to ustála… „tak to byla teda pořádná šipka, hezky si to dala, hezky sis to užila!“ „To se musí!“

Ehm… to mám jako vylézt nahoru?!? Ano, Hrádek se tyčí kdesi v nedohlednu nade mnou. Začínám se škrábat nahoru – čti děláš co můžeš, lezeš po čtyřech, chytáš se kamenů, stromů, kořenů, všeho možného, ale jeden krok směrem vzhůru znamená sešup zase o několik centimetrů zpět. Ať člověk dělá co dělá, stoupání je nekonečné a lana tentokráte chybí… Jo, umím já si vybrat ten správný ročník! Hlínu budu z nehtů čistit ještě týden, ale jak to vymyslet, abych se posouvala nahoru? Chybí mi zde informační cedule: „Cesta je rozbitá“! Najednou se kolem mě přehrne nějaký klučina, kterému by i kamzík mohl závidět jeho skok. Tohle evidentně nebude v rámci mých možností. Věděla jsem, že budu trpět, skučet, křičet a nadávat… Klouže to šíleně, není kam sáhnout, čeho se uchytit. I tonoucí se stébla chytá, ale co já bych za něj teď dala. Ale po všech útrapách neskutečné se nakonec stalo skutečným a i já jsem nahoře! A ten pocit… k nezaplacení… Jak musí být horolezcům na „osmitisícovkách“, když mě stačí jak takový „menší krpál“ na to cítit se jako v nebi. Rozbíhám se, nohy ještě poslouchají a opět nasazuji úsměv, dokázala jsem to, jsem nahoře a dokonce mi nějaké síly ještě zbyly.

No, ono je možná lepší plahočit se nahoru, než se pak dostat dolů. Mé první myšlenky jsou jasné, nebylo by lepší obětovat kalhoty a vzít to po zadku dolů? Každopádně by to rozhodně bylo bezpečnější. Nevím jak a radši na to nemyslím a valím se zpět do údolí. Srdce mám až v krku a rozhlížím se kolem, na jakém stromě že to přistanu a rozplácnu se. Pocity to nejsou zrovna nejpříjemnější, noha sem, noha tam… Opravdu nemám ani tušení, jak jsem se dostala až k potoku. Na nějakou sebereflexi  a rozmýšlení teď není čas. Hups, rovnou do vody, do třetice všeho dobrého! Ty brody jsou prostě famózní! Vody je dost, takže koupel je pokaždé dostatečná.

Vybíhám ke Králi Václavovi, kde by měly být „báječné“, ale asi jsem tu nějak brzy a nikdo nikde. Nedá se svítit, konečně se dá trochu běžet, tak zkusíme nahnat ztracený a drahocenný čas z toho „smrťáku“ na Hrádek. Jenže nožky nějak nespolupracují. Matně mrknu na hodiny – bože, to není ani kilometr, co budu ty další dva dělat?!? Au, au, au, to to pálí! Rozběhni to, to půjde, musí… A tak se snažím co to jde, abych se přiblížila rychlému tempu. Nakloněná rovinka netrvá dlouho a přichází poslední zátěžový test. Třetí kopec. Ještě, že jsem si před startem vzala dva bonbóny Tic Tac. Aspoň se mám teď na co soustředit, když se snažím s jazykem na vestě skrz vyceněné zuby procedit nějaké minimum okysličeného vzduchu. „No ty se ale krásně směješ“ a strká mi pán objektiv foťáku až skoro před nos, „to se mi líbí!“ Jak jinak vyjádřit naprostý stav zoufalství, než totálně vysmátým obličejem? Ale i těchto zdrcujících pět set metrů musí někdy skončit a jsem konečně nahoře. Nic horšího už nebude, tak honem, honem, ukaž co v tobě je! No, tak ne, no. Jak já bych se chtěla rozběhnout, ale ještě pár kroků musím vytrpět v chůzi, jelikož nohy a zadek mám v jednom ohni. A začíná konečně „normální závod“! Dlouhá rovinka, než se stočíme zpátky k Hrádku. Snažím se přidat do kroku, co to dá, ale nohy jsou tuhé a nechce se jim. Zaber, vydrž!

Jsem tam, hop a skok dolů ze skalní vyhlídky, začínám nevnímat svět kolem sebe. Poslední klesání po pěšince… „Holky, jdu zleva!“ „Jééé, báječná žena, to známe z facebooku, všechno sledujem! Ježiš, ta letí!“ Mám pocit, že mi narostla křídla. Beru to hlava nehlava, teď už ze sebe musím vytáhnout maximum, není na co se šetřit! Ještě poslední úsměvy do hledáčku fotografa a přede mnou už jen cílová rovinka. Nasazuji na sprint a dávám do toho vše, co mi ještě zbylo (čti Usain Bolt mi nesahá ani po kotníky a stěží mi dýchá na záda). „Yyyyyyyeeeeeeesssssss!!!!!!!“ Jsem tam, probíhám cílovou branou a řvu na celé Kunratice. Rychle zastavuji hodinky, na kterých bliká 19:59 a nějaké drobné… Tak snad jsem to do těch 20minut dala i podle oficiálního čipu (nakonec 19:55,8, hurááá!).

Stejně jako ostatní se okamžitě opírám o zábradlí a lapám po dechu, snažím se ukořistit alespoň nějaký vzduch. To bylo boží! Sice to na můj vkus bylo hodně rychlé a asi jsem si to nestačila ani pořádně užít, jak to uteklo – njn, nebyl to několikahodinový maraton. „Tak co, povídej dojmy, jaké to bylo?“ „Božííí to bylo kluci, máte se na co těšit! A nebojte se vlka nic, pořádně si to užijte, hezky po hlavě do toho!“ Kolem sebe samozřejmě slyším i negativní reakce: „No hrozný, ani se neptej, forma tam není, už nikdy více…“ A stejně se vsadím o co chcete, že za rok tam toho stejného borce potkáte znovu… Neodolá a tato prověrka na konci sezóny ho opět přiláká změřit své síly s Krčským údolím.

Jsem rozhicováná, nějaké studeno a mokro v botách absolutně nevnímám. Je mi … no božsky, sáhla jsem si na okraj nebe! Teď jen sehnat čaj, převléknout do suchého a jít povzbuzovat ostatní, kteří mají trasu ještě před sebou. Já už mám své splněno, mohu si udělat fajfku za účast na „VK“.

Kolem druhé hodiny dobíhají poslední běžci a opět končí jeden ročník závodu, který se stal pro většinu běžců legendární. Závěr sezony patřil, patří a vždy bude patřit Kunratickému lesu. Tato tradice se dědí již po několik generací. No, tak tohle je teda Velká Kunratická, ten obrovský fenomém. Jsem neskutečně šťastná, že jsem to mohla také zažít! A mé „poprvé“ bylo úžasné! Doufám, že i já se stanu pravidelným „zářezem na kunratickém dřevě“…

Samotná organizace závodu byla naprosto perfektní, bezchybná, zázemí pro běžce skvělé, veškerý servis precizní, nabídky partnerů bohaté (naštěstí peněženka byla prázdná, takže šlo odolat). Není absolutně co vytknout… Jen poděkovat a pochválit!

Poslední pohled na „stanový tábor“, poslední chvilky této úžasné atmosféry a odcházíme na zaslouženou odměnu, svatomartinskou husu! Doplnit vydanou energii a udělat tak báječnou tečku za skvěle vydařenou druhou listopadovou nedělí.

Svůj den jsem pak zakončila ještě skoro šestikilometrovou procházkou po vltavském nábřeží od Bráníka směrem do centra a vzpomínala na prožitých pár posledních hodin. Zážitky zůstanu navždy vryté hluboko v srdci…  

Fotky snad časem přibudou :-) Děkuji za ně: Martin Kozák, Jana Opatrná, RBZ Praha, "neznatozapomenu", Stáňa Tomcová, KTFoto.com... :-)