1. (a padesátá) Krakonošova stovka aneb nepochopitelné zázraky se dějí…

Jubilejní 50. ročník legendárního závodu v nejvyšších českých horách ve dnech 17 - 18. června 2016… v mém rodném domově… v Krkonoších…  <3 … krajina z nejkrásnějšího českého večerníčku,  Krkonošských pohádek … 

Stejně jako u všech předchozích závodů - ať už se jednalo o uběhnutí prvního závodu na 10km v centru francouzské metropole, přihlášení na nezapomenutelný Pařížský (půl)maraton či Beskydskou sedmičku (a spoustu dalších skvělých závodů…), šlo samozřejmě o naprosté vyšinutí smyslů… jak jinak v mém případě.

Svůj loňský běžecky bohatý rok (na závody, ne na naběhané kilometry, bohužel…) jsem v prosinci zakončila „dětskou trasou“ Pražské stovky – 75km. Sice nepadl rekord v počtu uběhnutých  kilometrů za rok, ale opět došlo k posunu několika hranic… Hlavně v mé hlavě… Definitivně jsem si potvrdila, že pravděpodobně nikdy nebudu běhat závody na 5km, jelikož můj „běh“ začíná cca kolem 8km, kdy se dostávám do toho správného tempa (pokud zbytečně a vlastní blbostí nepřepálím začátek :-) )! Rychlost prostě nikdy nebude můj kamarád… ( a intervalový trénink je zlo :-D ) Oproti tomu toulat se hodiny v přírodě, po horách a „jet jenom hlavou“… Každý běžec si postupem času najde to svoje… a já definitivně vím, kde jsem „doma“.

Kdy a jak jsem se rozhodla, že se opět (a asi už definitivně) zblázním – ano, někteří by použili „ostřejší výrazy“, si přesně nevzpomínám.. Najednou se na facebooku objevil příspěvek – jubilejní 50. ročník Krakonošovy stovky .. a už to jelo.. červen – K100, červenec – JUT, srpen – H8 a YES!, září B7, prosinec Pražská stovka… Plány jsou to krásné, ale uvidíme, jaká bude finální realizace…

15. leden 2016. Rychle pospíchám do práce, jelikož ráno začala registrace a v posledních měsících se člověk musí bát, že přijde s křížkem po funuse… startovní listiny na jakékoliv závody začínají být naplněné během několika minut či hodin. Zvlášť když se jedná o „přírodní akce“, kde je limit z důvodu ochrany přírody.

Ufff, stíhám to, jsem tam… na jednom z posledních míst… Abych na to nezapomněla, okamžitě raději platím startovné (jelikož už se mi jednou podařilo „zaspat platbu“ – na registraci na Hostýnskou Osmu si nařídím budíka na nedělní ráno, co kdyby náhodou – bylo plno během pár minut!!! - ale penízky jsem jaksi „zapikala“ – naštěstí pořadatelé jsou úžasní a raději posílají ještě „varovné emaily :-) )

No, hlavně nepodcenit přípravu, že … Leden, únor, březen, zoufalost nad zoufalost…  Zumbuji a posiluji, ale skoro vůbec neběhám… Endomondo pláče… Duben – útrpný pražský půlmaraton aneb trápení od začátku do konce a zhoršení o skoro 15 minut!!! :-( a Ješťěd Sky Race aneb do nebe bez holí nelez – taková malá B7 – krásný závod, ale už jen při vzpomínce mě bolí nohy… 24 km je přeci hračka… jooo, nikdy žádný závod nepodceňuj… NIKDY!!!

A je tu květen – výzva „Do práce na kole“ – no a to bych nebyla já, abych za to „pořádně“ nevzala … a tak jezdím do práce a z práce na kole… Má „nejkratší“ – přímá trasa do práce je cca 13km. No, jela jsem ji celkem asi 10 krát… z celkových myslím 50 jízd do práce/z práce. Pondělí – ráno do práce, na zumbu na Černý Most a zpátky domů do Radlic, jsme na nějakých cca 60km – základní verze. Úterý – do práce (ale přeci nepojedu tu nudnou krátkou trasu, tj. ještě si to prodloužím minimálně o Kunratický les – na zumbu na Prosek, poté přejezd na Rajskou zahradu (ale proč jet pouhých 10Km, když mohu třeba 25 a více, že :-) ?) a pak ještě domů… Voilá… a něco mezi 80 – 100km se na mě z tabulky usmívá… A valíme to dál… Středeční  ranní cesta do práce nesmí být opět jednotvárná, a tak to je jednou Barrandov, jednou Radotín, Dalejské údolí… a odpoledne opět na na zumbu na prosek a poté domů. Čtvrtky a pátky mají podobný scénař - denní limit je cca 60 km…

A poslední třešnička na dortu – předposlední den „cesty do práce“ – „vymazlených“ 125 kilometrů z domova (České středohoří) až do Prahy a dalších odpoledno/večerních na zumbu a domů a poslední stovečka poslední den! Během posledních dvou dnů tedy zářez v podobě necelých 300km ujetých za dva dny. A nohy sílily jako blázen… a překvapivě ani nebolely :-) ;-) .. tělo si už na tu zátěž postupně zvyklo… Odtancované taneční hodiny ani nepočítám… :-)

Tak se mi to líbí, konečně pořádné sportování.  Výzva splněna : 1 415 kilometrů + 100% pravidelnost do práce na kole/běžmo - pěkné 22. místo v počtu najetých kilometrů z cca 3600 pražských cyklistů a celorepubliková 58. příčka z celkového počtu 10 700 účastníků, kteří se do výzvy zapojili…  Jo, není to zas tak špatné.. příště zamakat hned od začátku… :-)!

A polovina června se blíží… na výběr je z několika desítek závodů napříč celou republikou, jeden lákavější než druhý, ale já už mám vybráno… Stále se ale rozhoduji, zda do toho opravdu půjdu…  třeba alespoň zkrátit trasu… ale… když už tak už… 

 A zase jsme u toho... hlavně nepodcenit přípravu…  a tak ve čtvrtek dopoledne vyrážíme s kolegy otevřít novou prodejnu Decathlonu v Ostravě centru. Předsevzetí je jasné – NESMÍŠ PÍT!!! Prostě ne… Nebuď přeci naprostý blázen… to, že se tu nejdůležitější noc před závodem moc nevyspím, mi bylo jasné, ale abstinence alkoholu byla prvořadým cílem… Člověk míní a Morava mění… Nejsem typ člověka, co by proto, aby se bavil (a tancoval jak splašený) potřeboval jeden drink za druhým, ale šampáňo, víno, i ta vodka (čti Y) s džusem byly opravdu dobré… A tak alespoň jím… No, topinky s tatarákem taky asi nejsou ta nejlepší předzávodní strava.. ale zase si říkám.. bílkoviny, bílkoviny… Na každý závod jsem se vždy sáhodlouze připravovala – strava, tekutiny, trénink… tak tentokráte to pojímám poněkud „jinak“.  Uvidíme, jaké to bude mít následky… snad (doufám) minimální…

Padám do postele v jednu hodinu ráno, za pár hodin budíček a hurá „do práce“ – ranní procházka po Ostravě mi udělala dobře – jsou tací, kteří dopadli mnohem, mnohem hůř :-). Rychle chystáme sportovní stanoviště pro děti a za chvilu už musím letět na vlak… Cesta trolejbusu je nekonečná a já odpočítávám vteřiny a neustále v hlavě přepočítávám, za jak dlouho na nádraží asi budu… do odjezdu Pendolína do Prahy mi zbývají 3 minuty.. Pohoda, klídek, tabáček… :-)    

Cesta ubíhá rychle – jen kdyby Ti ostravští manželé alespoň chvilku drželi tlamu a nevyprávěli o svém kotli celému vagónu!!! Kde mohu sehnat sluchátka do uší??? Zblajznu banán a celý pytlík slaných sezamových semínek a piju… Teď už to asi nezachráním, ale aspoň něco.

Ať se snažím sebevíc, telefon prostě nenabiju… nemám ani polovinu baterie a kabel je naprosto k ničemu… Sice displej svítí „nabíjím“, ale stav baterie se stále snižuje…  No, tímto stylem asi dojdu na Žalý a telefon tam rovnou mohu zahodit…

Potraviny, rychle na nákup. Oblečení a veškeré vybavení jsem táhla už z Prahy do Ostravy, ale k jídlu nemám nic  – to nejdůležitější - magnesia, müsli tyčinky, hroznové víno, čokoláda, hroznový cukr, rozinky, slané tyčinky, sojové suky… a mám strašný hlad – kupuji si vodáckou klobásu (85% obsah masa) a stylově – himalájský chleba :-)! A frčí směr Holešovice, odkud pojedu s běžeckým parťákem směr Krkonoše.

Krize, krize, krize… snažím se stále povídat, ale chce se mi tak strááášně spát. Přemýšlím o tom, že snad hned jak přijedeme, tak vytáhnu polštářek a ulehnu, na pár minut… Vrchlabí!!! Moje rodné město!!! Únava a spánek jsou ty tam… Volám taťkovi… „Jo, babička ať mi nezapomene tu svačinu“… „Jo, babi, a máš nějakou vazelínu… No, tak alespoň tu indulonu, no….“ „Jste ještě doma? Vezmi prosím nůžky, potřebuji si zatejpovat kolena, ale nemám čím si tejpy nastříhat…“ „Neodjeli jste ještě? Jak máš nabitou čelovku? Hmmm… no, kdy jsi ji nabíjel naposledy… ?“ Začínám panikařit, přehrabuji se v krosně, v batohu v camelbagu, ale čelovka nikde… Začínám si nadávat, jaký jsem blbec, že jsem ji asi nechala doma na posteli… Ne, jen byla v „jiné kapse“. Ufff…

Parkujeme u hřbitova, za klášterem… tak alespoň to poslední pomazání je jisté. Odcházíme s Honzou na registraci – vyzvednout startovní číslo a tričko. Převlékáme se a nervozita stoupá… Chystám si batoh a taťka s babičkou už jsou tady… Láduji se banánem, chlebem, mám hlad. Batůžek není zrovna nafukovací, a tak mikinu i bundu omotávám kolem pasu, na alu folii není místo… prostě mi zima nebude, a hotovo…  Hlavně tam narvat čokoládu (rychlé cukry), slané tyčinky, chleby se šunkou od babičky, müsli tyčky,… pomalu ani na doklady a peníze není místo.

Nachystáno, zatejpováno, najedeno, zavázáno… pac a pusu, odcházíme na náměstí. A je to tady!!! Půl roku na to člověk čeká a najednou je to tak blízko. Spekulujeme, propočítáváme, teoretizujeme… No limit je jasný – 24 hodin… Přes to „nejede vlak“. Beskydská byla jiná (co se profilu týče – tam je to vyloženě z kopce do kopce), tady dostávám od Honzy instrukce, že tohle je jedna z nejrychlejších stovek… Nemám představu… moje nohy poznaly zatím nejvíce necelých 90km… a budou si to pamatovat spolu s hlavou do smrti… tak uvidíme, co nám Krakonoš nachystá za lahůdky.

Sedm minut po osmé hodině večerní, pátek sedmnáctého června, léta páně dva tisíce šestnáctého. Vyrážím na svou první stovku v životě… tak vzhůru do Krkonoš!!! Trasu si matně vybavuji, raději se nikdy moc do mapy nedívám – 100 kilometrů před námi, do 24 hodin musím (bych měla být) nejpozději zpět ve Vrchlabí. Borci startují až hodinu po nás, kdy je oficiální start, ale já si určitě „nemohu dovolit“ čekat – za prvé by mě dostihla únava a zbytečné někde čekat a navíc… pak už bych opravdu mohla jít úplně poslední…

Stoupáme na Žalý – ten kopec miluji :-)! Na něj jsem se toho něco nachodila (v poslední době i něco málo naběhala). Jenže tentokráte to tak zvesela nejde… Zdravíme se s Olafem, tak mu říkám, že už se těším na prosinec… „No, ale to už snad celou, ne?“ „To uvidíme až po dnešku…“

Odmítám „běžet“ a odrovnat se hned od začátku – nenechám se strhnout davem a jdu si hezky svým tempem. Tentokrát nejdu na žádný určený limit, pouze cíl – dojít! Absolutně nemám představu, jak budu za pár hodin vypadat, a tak raději šetřím síly… které budou později rozhodně potřeba…

A krize nám zvesela začíná… Jo, tentokráte teda přišla holka sakra brzo… Není to tam, prosto to tam necítím... od začátku mi je nějak divno … že by následky mé „kvalitní předzávodní přípravy“…. ? Jsme nahoře na Žalý, západy Slunce jsou dechberoucí, překrásné.. romantika jako pr… Jen člověk místo „vedle sebe“ musí neustále koukat „pod sebe“. Ale stejně ty přírodní cestičky jsou mnohem lepší než městské povrchy…

Teplý sladký čaj, mňam! Sháním kombinačky – špatně jsem si utáhla hůlky… Tady na chatě mají i borůvkovou Černou Horu… ale to až někdy příště… to bych moc daleko nedošla. Utaženo, jdeme dál… Rovinka… Všichni ostatní běží/popobíhají, ale já stále „jdu“. Je to špatné, je to špatné… Snažím se motivovat, ale v hlavě je totální prázdno. Nohy nefungují… sice vykonávají nějaký „pohyb vpřed“, ale žádná koordinace, žádné odhodlání, prostě jen holý robotický pohyb. A sakra… Ve vzduchu je cítit problém… a to pořádně velký. Kousek před Třídomím se přes nás přežene lavina – aaa, chrti vystartovali v parádním tempu. Nic to se mnou absolutně nedělá. Prostě „prázdnota“…

Je čas zapnout čelovku, pomalu, ale jistě se začíná stmívat a orientace je čím dál tím horší. Nejsem schopná běžet ve tmě, jakmile nevidím, kam šlapu, co je pode mnou, stává se ze mě „motovidlo“. Kolem mě stále tmou probíhají běžci. Jdeme, jdeme, jdeme… začíná mi to vše splývat – mírné stoupání, ale nic převratného, člověk má pocit, že jde stále „po rovině“. Kolem tma a ticho – mp3 se sluchátky jsem záměrně nechala v druhém batohu – vychutnávej si tu přírodu!

Tohle nedám, takto to dále nepůjde… Usídlila se ve mně totální „černá díra“. Vesmírologové by se na mně vyřádili… Nic, prostě nic tam není… ani v nohách a co je horší, ani v hlavě… Má jediná myšlenka už od Žalý je, v který moment budu volat tátovi, aby (a kam) pro mě přijel. Už od Žalý jsem pomýšlela na to, že si ho vyjdu a pak pošupím zpátky dolů do Vrchlabí. Co se to sakra děje? Nic podobného jsem zatím nezažila… Minuty a metry ubíhají – konečně vím, kde jsem – překračujeme sjezdovku na Přední Labské – to už je na Horní Mísečky kousek. Dojdu na kontrolu a řeknu, že končím… Mám tátovi zavolat už teď, a nebo až za chvíli…? Ta blízkost domova je zničující… v Beskydech si tohle člověk neřekne, protože tam je vše a všichni daleko, ale tady ta možnost „záchrany“ je lákavá… a zdrcující zároveň…

Vynikající sladký čaj, chleba od babičky, … a já se zvedám a jdu dál… Co blázníš? Jak se budeš dostávat z Harrachova? Táta by byl celý nadšený, kdybych mu ve dvě/tři ráno volala: „Hele, přijeď pro mě 40 km, protože jsem blbá a nevzdala jsem to včas.“ Kreditní kartu s sebou mám, nějakých pár stovek taky, taxikáře bych snad ukecala… a nebo na nádraží počkala na nějaký autobus do rána…

Jdeme dál… Jdu ve skupince, většinou lidi chodí po dvojicích a s já stále více „toužím“ po nějakém parťákovi… ne nadarmo se říká… a já to pociťuji čím dál tím více… že ve dvou se to lépe táhne… a na závodech toto pořekadlo platí tisícinásobně – ta podpora „kamaráda/parťáka“ je neocenitelná…

Chytnu se oranžových kompresních podkolenek s reflexními prvky a jdu… Našla jsem „hnací motor“. Prostě jen „sleduji a mašíruji“. Rutinní pohyb, který zvládám. Sice nic nejde vidět, tak netuším kde jsem a kudy jdu, ale cesta na Dvoračky je „krásná“. Lesní pěšinka, skoro po vrstevnici, kolem jen stromy a božské ticho – pokud nepočítám fuňící spoluběžce/chodce… paráda…  Stoupáme… levá, pravá,… abych se udržela v rytmu, začínám si zpívat… Chlapík přede mnou se stále otáčí… „Pokud Vám to vadí, já přestanu…“ „To zpíváš ty? Já myslel, že to je rádio, proto se ohlížím a hledám, kdo ho má…“ Tak to mě pobavilo… evidetně Christophe Mae, ZAZ, Olivier Dion a písničky z muzikálu Robin Hood zněly strašně „sofistikovaně“.  Kdo by neměl kolem půlnoci „halucinace“… :-D

Co to, my už klesáme?  Míříme střemhlav dolů do Harrachova… ty jo, nějak rychle to uteklo! Pojď, pojď, zkus to… a tak běžím… jde to! Nechápu… žádné zářné a oslnivé tempo to není, ale ano, běžím! Rýžoviště, křižovatka u nádraží… ale ta občerstvovačka, ta je kde? Jdeme opravdu správně? „Ano, neboj, správný směr“ A najednou se před Vámi vynoří naprostá oáza – boží světlo!!! Čaj, nudlová polívka, kofola a … chleba se sádlem!!! Na tuhle dobrůtku jsem se snad těšila ze všeho nejvíc…!!! Jako zákusek müsli tyčinka…

… a dochází k naprosto nepochopitelné věci… Dvě hodiny ráno, v nohách mírně přes 30 km a já se zvedám plná sil a odhodlání (nebojím se říct natěšení), bez pocitu marnosti a utrpení, vstříc dalším kilometrům… Nechápu, nerozumím a opravdu to považuji za „zázrak“… Myšlenky na taxíka jsou kdesi v nedohlednu a já nemám absolutně čas se nějakými podobnými „blbostmi“ zabývat. Vzhůru k Mumlavským vodopádům….!  Do této chvíle nevím, co se stalo…

Mašíruji si to k podél Mumlavy,  která do noci překrásně hučí, občas někoho předbíhám (ano, i to se občas stalo :-)!) a ani nenaději, jsme na rozcestí u Krakonošovy snídaně. Ostatním asi cesta přišla „nudná“, zdlouhavá, ale já si ji hezky užila. Cítím se nabitá energií. Opouštíme turistickou modrou, dáváme se po žluté… ale cesta se zatáčí na druhou stranu než by měla… Vydali jsme se správně po žluté, ale druhým směrem… Nevadí, vracíme se na „křižovatku“ a „na Voseckou!“. Raz, dva, raz, dva, Ťukám hůlkami hezky do rytmu a pomalu začíná svítat… blíží se čtvrtá hodina ranní… Noc byla velmi krátké, ani ne šest hodin.

Svinské kameny – „Dzine dobry, Polska!“ A nastává pravé „krkonošské počasí“… Krakonoš nás asi nemá moc rád… Naštěstí neprší, ale fouká velmi silný nárazový vítr a začíná mi být zima… Sice mám svou běžeckou nepromokavou bundu, ale spodní vrstva je ze čtyřkilometrového stoupání propocená… a ta mlha... kam oko dohlédne, či spíše nedohlédne… je vidět pár kroků přede mnou…  Třeba se počasí během dne ještě umoudří... ale ta představa, že v tomhle člověk jde dalších X (počítejme přinejmenším 8 – 10) po vrcholcích v tomto psím počasí…   

Odbočka Labská bouda – jeee, tady to znám… někde v mlze pode mnou je i pramen Labe … jak tu bylo krásně v zimě na skialpách… a to kyselo! V naprosté mlze se člověk opravdu špatně orientuje… Sněžné jámy… 8km na občerstvovačku… to už bude za chvilku… TVL, co to je??? Cesta na Petrovku je dlážděná „utrpením“ – křížová cesta Ježíše na Golgotu podle mě musí být oproti tomuto procházka růžovým sadem (a to ještě nevím, co mě čeká o pár kilometrů dál… v mnohem horším vydání!!!). Máme obrovské štěstí, že není vlhko, i tak to po těch kamenech klouže (alespoň mám ten pocit). Proklínám parťáka Honzu, který mi doporučil silniční boty… Já chci svoje trailovkyyy!!!  Než na nějaký kámen stoupnu, desetkrát „do něj píchnu“ holí, abych zjistila, zda se náhodou nehýbe… Jelikož tady spadnout, tak mě asi ani dole nenajdou. Po levé ruce obrovský sráz – no prostě „jáma“. Bojím se, takže šnek je oproti mě mistr světa ve sprintu… No, tak tohle bude dlouhé cesta… Do toho stále ten šílený vichr…

Není to tak dlouho, kdy jsem tuto cestu absolvovala s kamarádem – sice opačným směrem, ale tuhle „příšerotinu“ si opravdu nevybavuji… Dolů, nahoru, jeden větší šutr vedle druhého, vítr, mlha, zima.. jo, je to bomba. Potkávám Tomiho a Tomiho, kteří se prostě vyhecovali, že si zkusí stovku… no, kloubouk dolů (nakonec jim v Peci mávám do odjíždějícího autobusu…). Cesta začíná být „trošku deprimující“, a tak mi kluci utíkají… Z kopce mi to prostě nejde. Na Lužickou/Špindlerovku se ale musím dostat tak či tak – minimálně kvůli té polívce… Zatni zuby a pojď!     

Vrazím do dveří, rozhodnutá zeptat se na „budoucí cestu“, jelikož pokud by se mělo opakovat posledních osm kilometrů tak končím!!! „No, těš se, bahno všude kolem, kořeny…“ Ale to mi nevadí… prostě příroda, to bude fajn... jaká naivita!!! Nekonečných 5 kilometrů „močálem“, potokem, přes balvany, kořeny… nadávám jak špaček… co jak špaček…. ten by oproti mě mohl s klidem chodit do kostela … začínám být nepříčetná. Protože mě to opravdu přestává bavit… To mi chtějí říct, že někdo tuhle „příšernou cestu“ absolvuje několik desítek let po sobě dobrovolně a co víc, opravdu to ujde i ten 80ti letý dědula, který, všechna čest, obrovský respekt a klobouk dolů, má můj největší obdiv.  Kolena, kotníky, … jaké je číslo na horskou službu??? Sice by bylo fajn se na to vybodnout, ale tady uprostřed „divočiny“, asi bych si moc nepomohla… a tak trpím… Homolkovi by jistě řekli: „To jsou panoramata“ – ano, výhledy do Polska jsou pohádkové , jenže člověk musí veškerou svou energii vložit do sledování každého milimetru cesty (opravdu to někdo nazývá cestou???) pod nohama, aby neskončil s vymknutým kotníkem, a nebo po kotníky v bahně… Konečně konec!!! Tato „ideální turistická cesta pro rodiny s dětma“ končí… Hallelujah!

To snad ne… jedna šílenost končí a začíná druhá… Ti Poláci jsou fakt asi padlí na hlavu… vydláždit Krkonoše kočičíma hlavama, to jako vážně??? Já neběžím pražský maraton, abych se nezdevastovala klouby a tady, v krásné přírodě… bez komentáře… klesání… ale asi bych raději šla do kopce…

Občerstvovačka v Domku Mysliwskim – ty sušenky a s čajem…  hmmm... nebe v hubě... A ta „obsluha“: „Jeee, báječná žena v běhu – když běžíš, tak krásníš….“ „Vy to znáte? No, u některých to asi evidentně neplatí…“ „Kam to mám napsat, na facebook a podepsat? To si totiž myslí jenom samotné ženské, ale já se pod to kdekoliv podepíšu, že to určitě platí... pro všechny…“ Povzbuzena můžu pokračovat dál… :-) ... jooo, u myslivců bylo fajn!!!

A už „jen“ stoupání na Sněžku… přímo před náma… Ale po těch „…“ kočičích hlavách (ani v sobotu ani dnes mě nenapadá „slušné“ přirovnání) to prostě nejde… a tak se ploužím vzhůru… Raz, uf, dva, uf,…  65. km - půl jedenácté dopoledne... nejvyšší vrchol České republiky zdolán!!! Cíl splněn…

Rychlá svačina a hurá dál… ale to netuším co následuje… doposud to bylo šílené, ale to co přišlo teď, to bylo učiněné peklo, absolutní mordor… Marně si snažím odpovědět, jací „vědci“ vymysleli cestu, na kterých si turisté totálně zdevastují kolena… Plazím se, želva je oproti mě Usain Bolt a přichází to, čeho jsem se obávala… začínám skučet bolestí a slzy se mi hrnou z očí… Proč, co jsem komu udělala…?!? Beskydská sice byla šílená, ale až takhle??? Schody, balvany, ostré šutry,… mám dost… Místo kolen matně cítím nějaký neidentifikovatelný rosol… je to v háji… Klesání na Jelenky, resp. Pomezní boudy je nekonečné!!! Do kopce to jde, síly je dostatek, ale z kopce to je krize nejvyššího kalibru a všichni mě předbíhají… Nedá se nic dělat, musím zkusit běžet/popobíhat… ale ani to nejde… a Malá Úpa stále v nedohlednu…

„Občerstvenííí, chcete pivo? Tady je čaj, chleby…“ a tak „bužíruji“ – chleba se sádlem, chleba s marmeládou, chleba s tvarohovou pomazánkou, s medovým máslem… to je lahoda!!! Sedám na zem, opírám se o zeď a jsem KO…  Co teď? Na parkovišti stojí autobus… nutkavá tendence zeptat se, kam má namířeno… Do cíle 28km… Opět vzpomínky k B7… jakoby to bylo včera… v bolestech se zvedám z Čeladné a se slzama v očích stoupám na Kněhyni… Teď je situace jiná… Už jen „dolů“ do Velké Úpy, do Pece, poslední stoupání… a Vrchlabí už na dohled…

Zvedám se a odcházím… To už musím zvládnout!!! Špatné myšlenky si zakazuji, seber se a makej! Propočítávám čas… tímto tempem to nepůjde… A tak podle hesla Emila Zátopka: Nemůžeš? Přidej!!! … se dávám do běhu… a ono to jde… Paráda!!! Neskutečné… Kopce mi nevadí, to ježdění na kole mělo asi smysl, stehna i zadek jsou naprosto v pohodě…  

Janovy boudy… nee, jen to nee… „vražedné“ prudké klesání po asfaltu. A začíná „slejvák jako pr…“. Není kam spěchat, kydnu sebou do hlíny a čekám, až to přejde… Kolena jsou v loji… doslova… Opět mě další „předbíhá“… „Už jen 18km, to už dáme, neee?“ … a tak bojuji ze všech sil… Ta hospoda v Peci je sakra kde??? Jasně, ta poslední možná, jak jinak. Času už moc nezbývá, naliju do sebe čaj a malinovku a rychle dál… Na dokončení mám něco málo přes 4,5 hodiny…a už to chci mít za sebou

Stoupání na Hrnčířky a dechberoucí „zpáteční“ pohled na Sněžku... ano, před pár hodinami jsem tam také byla… neuvěřitelné… 13 km do cíle… že by se opravdu „bláznivý nápad“ stal skutečností…???

Jakmile je „rovinka nebo mírné klesání“, běžím… dobře, je to spíše takové cupitání, ale dalo by se s přivřenýma očima nazvat poloběhem… Síly opravdu hodně ubývají… Hlavně ne žádné prudké klesání…  To už moje kolena asi nevydrží…

Ne, ne, ne… pane bože, co jsem komu udělala??? Modrá turistická do Horního Lánova je opravdový trest za všechny hříchy, kterých se člověk kdy dopustil… Nejde to, opravdu to nejde… už nevím, jakým stylem „kolena natočit“, aby „poslouchala“ a alespoň trochu spolupracovala… tohle už asi nezachrání  ani tuna gumových medvídků…  Tímto tempem se do Vrchlabí nedostanu ani do půlnoci… Vrchlabí 4km, do konce limitu 1,5 hodiny… i pomalou chůzí bych už měla dojít… Opouštím klučinu, který už toho má také „plné kecky“, jelikož si narazil palec a dávám se do běhu… Síla ještě je…

Už jde vidět střecha kostela… Vrchlabí… Nějak mi to stále asi nedochází… Zabloudím ještě v poli řepky, když „předčasně“ odbočím… nechávám se unášet naprostou euforií…  a nohy kmitají o sto šest… Neskutečné, nepředstavitelné…

… KD Střelnice, fara, DDM Pelíšek – CÍÍÍL!!! Byla jsem tady před 23 hodinami a 12ti minutami… pocity… nepopsatelné… To, co se po pár minutách/hodinách po startu zdálo naprosto nemyslitelné… stalo se skutečností… dokončila jsem jubilejní 50. ročník Krakonošovi stovky. V nohách mám něco kolem 100km, telefon mi umřel v Polsku, zhruba v polovině trasy, tudíž kilometráž odhaduji dle parťáka Honzy.  Připočítat k tomu ještě pár drobných „zatoulání“…. Čekalo mě „nečekané“ uvítání od Bájenek v cíli, tvrdě vydřený diplom, guláš a pivo… a babička s taťkou…

Obrovské díky patří všem organizátorům, zejména za naprosto dokonalé „zásobení“ občerstvovacích stanic… Vše a všude probíhalo bez známky jakýchkoliv problémů… a lidí byly úžasní!!!

Příroda, panoramata úžasná, ale jak jsem psala, spíše než po okolí se člověk musí koukat pod nohy, aby špatně nedošlápl a neskončil v rukách horské služby… Trasa pěkná, ale… povrch cest si asi nikdo z nás vybrat nemůže, ale cestu ze Sněžných jam na Petrovku, ze Špindlerovky až na Sněžku a ze Sněžky na Pomezky si asi moje podkolenní šlachy a kolena budou pamatovat navždy…

Sobotní večer byl ve znamení naložení se do vany a padnutí do postele – namazala jsem nohy Dolgitem a usla jako špalek… v neděli ráno jsem se „bála pohnout“, jelikož mě absolutně vše bolelo… ale jakmile jsem se „rozhýbala“, šlo to… :-)! A tak jsem si ještě v neděli odpoledne střihla závěrečné vystoupení s mýma zumba holkama…

Zase jsem své limity posunula o kousek dál….  Tak za měsíc v Jizerkách na JUT :

K100

-)!!!