Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide... B7???... B7!!!

17. 10. 2015 17:01:07
Adidas - Continental Beskydská sedmička (B7) – je eXtrémní přechod Beskyd Javorový - Javorník a má statut Otevřeného Mistrovství České republiky v horském maratonu dvojic... a já ho DALA... :-)!

Dopíjím poslední hlt vína Chardonnay, věším poslední kus vypraného sportovního oblečení a vzpomínkami se vracím o dvacetčtyři hodin zpět... tajně jsem doufala, že v tuto dobu budeme dobíhat (?!?) do cíle... ve své dimenzi přání a snů jsem si dokonce naivně vysnila, že už budu dávno najedená, vysprchovaná a v klidu odpočívající... Nestalo se... V sobotu 6. září, v noci ve 22:00 jsem ležela na kraji cesty, s tatrankou, půlkou banánu a kelímkem Kofoly na kraji cesty s vidinou toho, že na posledních 11km už nemám a zůstanu sedět až do rána někde na pařezu... S touto myšlenkou jsem „koketovala“ již několik posledních hodin...

„No, tak tohle, to je tak jedna pětina „bé sedmičky“... sděloval mi kamarád Ondra po doběhu Rubenczalu, horského půlmaratonu v Krkonoších, který jsme společně běželi před rokem v říjnu... Závod s přízviskem „Poznej svého ducha“, při kterém jsem posledních „zoufalých a nekonečných“ strmě stoupajících kilometrů viděla všechny možné duchy kolem sebe, po jehož zdolání jsem si řekla, že teda „bé sedmičku“ v životě nepůjdu, jelikož to v životě nedám... ujít/uběhnout kolem 90km?!? NIKDY!!!. Jak jinak, člověk míní no a osud mění...

Zážitky z Rubenczalu zde: http://michaelastranska.blog.idnes.cz/c/429013/Poznala-jsem-sveho-ducha-aneb-pokorila-jsem-Rubenczal-2014.html

Při každém doběhu, který bolí, si (skoro každý) běžec řekne že tohle „už v životě NE!!!“ no a druhý den, ne-li hned několik hodin po překročení cílové čáry už zase kuje plány na příští ročník. Uběhlo pár týdnů, já nastoupila do Decathlonu a jen tak z hecu kolegu „naťukla“, co kdybychom zkusili „Beskydskou sedmičku“. Sice neběhá takové objemy jako já, ale je z Beskyd, tamní kopce miluje, s kamarády už ji jednou zkusil (i když neúspěšně) a bude to pro nás výzva. Slovo dalo slovo a už jsme jen vyčkávali otevření registrace, která tradičně začíná o půlnoci ze Silvestra na Nový rok. Já jsem odjela na lyže za přáteli do Francie, a tak přihlášení zůstalo na parťákovi... Jenže kde jsou ty časy, kdy stačilo vyplnit přihlášku až v následujích dnech (týdnech) po začátku registrace... Během několika hodin byla startovní čísla pryč a přes 3000 „zážitku lačných“ jedinců dosáhli prvního úspěšného kroku – vyplnění kolonek přihlašovacího formuláře. Bohužel my mezi těmito „šťastlivci“ nebyli... silvestrovská oslava udělala své... no a já po návratu do ČR zjistila, že letos se tento závod uskuteční pravděpodobně bez naší účasti.

Naděje ale umírá poslední a tak po několika dnech jsme se rozhodli podpořit neziskovou organizaci Dotek, která se zabývá bazální stimulací pro seniory. A tak i maminka byla zpočátku ráda (použit velmi silný výraz, jelikož maminka byla již od začátku naprosto zděšená pouhou myšlenkou na tento závod), že přispějeme na dobrou věc. Registrace zajištěná, co dál... Do září daleko, na trénink času dost. Já běhám, parťák jde občas na nějaký ten výšlap do kopce, na Lysé Hoře je jako doma a čas letí... V dudnu přichichází kamarádka s typem na „dobrý trénink“ – Hostýnská osmička. Měsíc před Beskydskou sedmičkou, podobný „styl“ závodu – 66km v Hostýnských vrších. To zní dobře : - )! Od parťáka mám příslib, že ji poběží (půjde!... a zde už máme první kámen úrazu... : - ( ...) se mnou.

O tom, jaká byla H8 tady: http://michaelastranska.blog.idnes.cz/c/472798/h8-pojd-do-toho-a-prekonej-hostynske-vrchy.html?ref=viacbloger

Stručně řečeno - překrásný závod v úžasném prostředí, který jsem ale oproti původním plánům dokončila o několik hodin později, než jsem chtěla a doufala... a sama. Parťák pár kilometrů před polovinou trasy odstoupil a já pak do cíle válčila sama. Naštěstí relativně bez větší krize. Zážitek to byl krásný a na Beskydy jsem se tak těšila, jelikož jsem cítila, že „to půjde...“. Uvidíme, jak to bude vypadat za měsíc...

Konečně dovolená a „odpočinkový skok“ na pár dní do mé milované Francie... podívat se do Paříže, proběhnout se okolo „svých rybníků“ a na víkend slavit kamarádčiny narozeniny u moře. Běžet ráno při vycházejícm sluníčku po pláži, dýchat mořský vzduch, zažívat nádherné chvíle pohody se svými přáteli... a cítit se... liberée, delivrée... svobodný, osvobozený... Pracovní starosti vypustit z hlavy a plně si vychutnávat zasloužené okamžiky volna. Čím více si člověk užívá, o to krutější je pak návrat do reality... a už za týden... zlomový bod letošní běžecké sezóny. Kde jsou bohužel ale ty časy, kdy to běhalo samo, s lehkostí a nadšením a kilometry přibývaly ani jsem nevěděla jak. Poslední měsíce není ani čas (ani chuť :-( ) zaznamenávat sportovní aktivity do Endomonda, takže ani nemám přehled, jak na to vlastně „tréninkově“ jsem. „Honím se“ z práce do práce, úkoly se valí ze všech stran a když už člověk běží, tak „z nutnosti“.

Ve čtvrtek ráno přifrčím autobusem z Francie, po probdělé noci hned z nádraží do práce, večer domů, aspoň trochu se vyspat... Dopoledne ještě pracovat a pak už hurááá Ostrava!!! Batoh s vakem na vodu, čelovky, hůlky, alufolie, vazelína, nabitý telefon, rozinky, hroznový cukr, těstoviny s medem ... spacák, karimatka.. a slonečka pro štěstí. To nejdůležitější snad mám. Cesta je pohodová, krajina za okny ubíhá rychle a ani se nenaději a jsem tu. Na přestup do Frýdlantu dost času, a tak čekám na parťáka. Domluva zněla jasně, v půl páté na hlavním nádraží... „Nestíhám, nastoupím na dalším“... Ok... Nervozita a neklid stoupá... „Kontrola jízdeneeek...“ „No víte, on kolega nastoupí až na další zastávce...“ ... snad... Ostrava - střed a nikde nikdo... Mám vystoupit z vlaku, pokračovat, je ještě nějaká další zastávka Ostrava – něco...? Začíná to ve mně vřít na bod varu... Naštěstí stojí na nástupišti... Sice jinde než sliboval, ale je tu! Klid, klid, v pohodě, to rozdýcháš, nebuď naštvaná, prostě stalo se... „Ahoj, tak co, těšíš se???“ Z jeho výrazu usuzuji, že ano, že motivace by tam byla. „No, nemám čelovku, zapomněl jsem jí...“ To jako vážně nebo si ze mě dělá srandu?!? My jdeme závod, který začíná v noci a součástí povinné výbavy jsou 2 čelovky... na to není slov... No nic. To chce klid a nohy v teple...

Letos díky „chybějícím kolejím“ je akreditace přesunutá do Frýdlantu nad Ostravicí, kam přijíždíme kolem šesté hodiny večer. Už to tu pořádně žije. Jeden sportovec vedle druhého, Kabát Revival Band jde slyšet široko daleko, před kulturákem čilý ruch. Vyzvednout startovní balíček, skočit do obchodu pro poslední „doplňky“ – cereální tyčinky, Magnesia, kolega čelovku!, nachystat „batůžek na cestu“, převléknout, odevzdat věci do úschovny, vyzkoušet čip a zasmát se do objektivu a vydat se na nádraží na vlak. „Speciální vlak Adidas Continental Beskydská sedmička odjede z prvního nástupiště, pravidelný čas odjezdu 19h 35 minut... Opakuji, vlak nikde nezastavuje... Rovnou za nosem, do Třince!!! Dneska procestuji skoro celou republiku, severní Moravu obzlášť : - )

Strašně dlouho čekáme na „otáčce“ v Ostravě, na severní Moravu už pomalu ale jistě padá noc.. nervozita stoupá... A jsme ve Třinci! Domorodci po nás nechápavě pokukují a já se cítím na to zalézt do postele, zachumlat se pod peřinu a spokojeně spinkat hezky v teplíčku... cítím únavu z celodenního cestování. A už stoupáme směrem k náměstí, tam to žije! Skáču do náruče Liborovi s Patričkou a jsem šťastná, že je vidím! „No my jsme si na večeři dali obrovskou pizzu a pak tu přes dvě hodiny čekali... a taky jsme nastavení na to dát si šlofíka...“ Vyměňujeme si dojmy a očekávání, ještě do křoví zbavit se posledních přebytečných decilitrů vody a do chumlu natěšených závodníků.

Na pódiu se střídá jeden rozhovor za druhým, ale u najednou máme všichni „hubu dokořán“ a nechápeme... Spolu s námi se na trať vydává i nevidomý běžec Marek se svým vodičem Tomášem a jejich odhodlání je neskutečné! Cíl závodu mají někde jinde než my... Pro nás je priorita dojít. Pokud se nám to podaří do soboty do 22:00, tj. do 24h čistého času, budeme šťastní... V koutku duše tajně doufám, že pokud by to šlo, dalo by se i rychleji.. ale nepředbíhejme, uvidíme, jak budeme „vypadat“ po první noci. Kluci mají náš neskutečný obdiv a budeme jim držet pěsti!

Česká státní hymna při které mrazí, ohňostroj a poslední tři minuty ticha a soustředění. Objímáme se, přejeme si hodně štěstí a vydáváme se našemu osudu vstříc... Pátek 4.9. 2015, 22:00 - Adidas Continental Beskydská sedmička 2015 je odstartována a více jak 3000 závodníků se vydává na noční-denní(- pro některé ještě druhá noční) pouť směr Frenštát pod Radhoštěm... V cestě nám stojí 7 + 1 beskydských vrcholů – Javorový (Malý a Velký – no „pěkné rozehřátí“ na začátek), Ropice (a nohy už pálí jak čert), Travný (vrchol pouze pro kategorii sport – hlavně na té vrstevnici neusnout), Lysá hora (královna!), Smrk (masakr do nebe), Čertův mlýn (Kněhyně – ne, prosím, jen ne další kopec), Radhošť (to už musíš dát!), Javorník (Malý a VELKÝ!!!)... prostě taková pohodová procházka po Beskydech... : - )

Až do Oldřichovic jdeme v chumlu jako husy, obrovská masa lidi, která má před sebou jeden jediný cíl – dojít (někteří opravdu „pouze“ dostat se do cíle, někteří už vysoko na prvním kopci s jasnou motivací – pokořit cíl jako první)! Statistiky jsou ale každým rokem neúprosné a v průměru 1/3 těchto odhodlanců se to nepodaří. Uvidíme, jaké to bude letos. Vše záleží na více faktorech, nejen na formě a trénovanosti jednotlivých lidí, ale také na počasí, jelikož jak je známo, hory jsou nevyzpytatelné... snad nám letos Radegast bude přát!

Asfaltový úsek s bohatou fandící kulisou je za námi, začínáme stoupat... Javorový... jde to tuhého... Nastavuji tělo a hlavu na jednoduchý řežim – raz -dva, levá - pravá, hůlka – noha... A jde to... Jediné, co je člověk schopný vnímat a sledovat jsou „boty“ člověka před ním. Nahoru k vrcholu vede jeden velký had a jakmile se někdo před vámi zastaví, vyvede vás to nejen z rytmu, ale zároveň i z rovnováhy. Sjezdovka se vine neúsprosně vzhůru. Mezi námi děvčaty, chlapi mají během těchto výstupů nemalou motivaci... pohled na vymakaná dámská pozadí není k zahození... Já se spokojuji se „stopováním“ bot a kompresních ponožek před sebou a jedu. Kolegu jsem ztratila v prvních metrech, ale nahoře se snad brzo opět najdeme...

„Už jste skoro tam, jedem, jedem, už je to jenom kousek...!“ Všcihni krásně svítíme jak roj světlušek, funíme do posledních metrů... Uuufff... jedna osmina za námi... No, tak tohle půjdeme ještě sedmkrát (šestkrát)... To bude očiistec... „Kubo“... „Kubo“... „Kubo“... čekám, vyhlížím, nic. Doufám, že je v pořádkum... „Kubo?“ ... „Jo, jdu!“... A už ho vidím... „Budu na Tebe vždycky nahoře čekat, ale ozvi se mi!!!“ „No jo...“ Maly Javorový tedy za námi, Velký před námi.

Na vrcholcích se ani neohřejeme a už si to zase mašírujeme dolů. Cesta je docela pohodová a už z dáli vidíme hemžení u čipových kontrol v Řece. Kelímek vody, kelímek iontového nápoje a vzhůru k výšinám. „Cesta je strnitá...rozbitá...“ strmá, opravdu kolmo vzhůru a vyšlapaný jen úzký „chodníček v maliní“, težko se „předbíhá“, člověk je tažený, ale zároveň bržděný davem. Stoupání je nekonečné, jednotlivé „hanky“ sjezdovky slouží k malému odpočinku. Jsem nahoře! Mám šílený hlad a potřebuji se zbavit „přebytečné“ vody. Ne že by se ale nedalo říct, že člověk se dostatečně nepotí. Přesto si díky vaku na vodu v batohu na zádech připadám jak násoska, jelikož z hadičky upíjím neustále, každou „volnou“ chvilku. A tak do křoví, ovocná müsli tyčinka a čekám, vyhlížím... Proudící dav je stále velmi frekventovaný a tak mám neustále oči an stopkách. Čekám 10, 15, 20, 30 minut... a už začínám mít strach... Volám, křičím... Žádná odpověď... Četnost procházejících zářích čelovek řídne. Začínám sestupovat zpáteční cestu. „Jde za Vámi ještě hodně lidí?“ „No moc už asi ne...jenom pár...“ Hrkne ve mě – kde je?!? Snad se mu nic nestalo... A tak lovím v batohu telefon a volám: „Kde jsi?“ „Jsem na Beskydské sedmičce....“ Tato odpověď mě cca ve dvě hodiny ráno rozpálí totálně do běla... To si ze mě dělá srandu nebo co? „Jdeš ještě nahoru do druhého kopce? Kde jsi?“ „No to je těžko definovatelné, někde v lese. Ale jdu už dávno z kopce...“ „Z kopce??? Ty už jsi prošel přes vrchol a jdeš z kopce??? To tě nenapadlo, že na tebe budu nahoře čekat??? To jsi mě neviděl???...“ Na odpověď nečekám a valím si to vpřed... Naštvaná, zkalamaná, rozčílená... vše se ve mně mísí, ale nemám na takové myšlenky čas... Prostě běžím... Chtěla jsi Beskydskou běžet, tak tady to máš ... Časová kontrola... „No a kde je parťák?“ „No, už asi někde napřed...“ Valím si to po cestě, kličkuji mezi ostatníma závodníkama, v tuto chvíli nemyslím na nic jiného, než jen abych se tad nevymlela... čelovska sice svítí, ale přeci jen běžet v noci, neznámo kam... Sem ta někoho míjím, tím pádem vím, že jsem stále na sprváné cestě... Jak jsem „v ráži“, tak ani nesleduji cestu a doufám, že mě instinkt vede správným směrem. Více jak osm kilometrů letím z kopce hlava nehlava...

Morávka!!! Občerstvovací stanice... A už ho vidím... „... jsem si myslel, že se někde potkáme...“ „?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?... nemám slov a mám sto/tisíc chutí o něho tu jednu hůlku přetáhnout, ale ovládám se... Klid, to chce klid!!! Láduji do sebe melouny, banány, kelímek müsli... a jdeme dál. Vře to ve mně neuvěřitelně. Prostě je někde chyba... v komunikaci?!? Neodpustím si pár poznámek, hlavně co se týká „partnersví“, ale snažím se „držet hubu“, jinak bych začala ječet naplno a to byl konec. Samozřejmě jde na mě vidět, jak jsem nasr... .

Hoďme to za hlavu, dlouhá cesta ještě před námi... Vzhtůru na Travný! Snažím se jít pomalu, abychom se sobě drželi blízko, ale nejde to. Já musím jít v tempu, nemohu každou chvilku odpočívat... každý máme jiný rytmus. „NAHOŘE NA TEBE ČEKÁM!!!“ Opět prudká sjezdovka nahoru, raz – dva, levá – pravá, už to jde pomaleji, nohy začínají být unavené a zadek začíná být v plamenech. Nahoře čekám, ale jelikož už se mi to zdá dlouhé, opět volám... a opět žádná odpověď. Tenhle přístup mě neuvěřitelně rozčiluje... vždyť stačí jen stručné „tady!“. Aby člověk neměl strach... jelikož teď už mám oči na stopkách, abychom se zase neminuli... dav je stále poměrně „silný“ a únava už se také hlásí o slovo a pozornost už není tak „bystrá“ jako na začátku. Našli jsme se a pokračujeme dál. Přichází jedna z nejkrizovějších částí. Na hodinkách něco kolem třetí, čtrté hodiny ráno a rovina před námi je nekonečná a neubíhající. Kategorie sport si to štráduje na vrcholek Travného, kdežto „my hobbíci“ to mašírujeme po vrstevnici. Minuty ani kilometry neubíhají, snnažíme si povídat, ale i tak na člověka padá spací krize. Začínám si zpívat, jelikož v tu chvíli nemyslím na tělo a ten jeho pohyb, nýbrž na tu písničku. Vzhledem k tomu, že v práci zpívám neustále, neubráním se nejapných poznámek z parťákovi strany... „Tak mi něco povídej! Mně se chce strašně spát, tak proti tomu musím něco vymyslet! Naštěstí už začíná klesání do Krásné. Rozednívá se, noc je pomalu, ale jistě za námi. Opět melouny, banány, müsli... za chvilku už mi to sladké poleze i ušima. Snídáme, odpočíváme, píšu sms s přáním dobrého rána, že jsem v pořádku a v pohodě, a že Lysá na nás už čeká! Kolega musí dát ještě jedno „zdravotní“ a můžeme jít.

Svítá a my vyrážíme nahoru na Lysou horu, královnu Beskyd! Cesta je pohodová, sice do kopce, ale nic strašného oproti předchozím „sjezdovkám“. Opět se snažím „se brzdit“, abychom se drželi při sobě, ale systém nadejít si, ostatní předběhnout, pak čekat, opět se nechat ostatními předejít a to stejné stále dokola nezvládám. Hlavně při pohledu na parťáka, který mám pocit, že už mele z posledního mě dostává do úzkých... „V pohodě, jde to?“ Nekomunikuje... „Počkám nahoře na Lysé, ano?“ I když se snažím jít pomalým tempem, brzo ho ztrácím z dohledu. Vzhledem k tomu, že už je jasný den, už se nemůžeme ztratit, nahoře se určitě najdeme.

„Ten pohled je pro bohy!!! Wow... nemám slov... V Neapoli jsem byla, nijak mě to město neokouzlilo... ale tohle... Vylézt na svítání (my už jsme přeci jenom o několik hodin zpoždění) na Lysou horu, rozhlédnout se po okolí a zemřít... Krása, nádhera... severní Morava jako na dlani. Cestou jsem potkala pár bláznů, kteří si v tílkách a šortkách dali „krátký tréninkový výběh“ na vrcholek tyčící se 1324 m.n.m. Právoplatná královna! Začíná poprchávat a foukat. Není zde moc kam se schovat, sedám si na schodek k dřevěné boudě, abych byla alespoň trochu v závětří, vytahuji bundo-pláštěnku jelikož se do mě pouští zima a zakusuji do sladké tyčinky. A čekám... čekám... čekám... Občas kouknu do dáli, zda neuvídím známý pohyb a povědomé oblečení. Nic.

Je tady! Hurá!!! Živ a „zdráv (?!?)“... Chvilku si sedá k odpočinku, ale vyrážíme dál. Pípneme kontrolu a jdeme si pohladit „hladící bod“. „Jak Ti je, v pohodě?“ „Musím si zapálit...“ „Krev ve mě opět stoupá... „Jsem promrzlá, sejdeme aspoň kousek dolů, ať tu nejsme na to fučáku...“ Déšť se hlásí o slovo a kamenitá cesta (to má být pokus o „přírodní“ chodník či co??? Skládáné kameny, které „píchají do plosek nohou“ jako čert... jít po nich je utrpení...) se začíná měnit v kluziště a začínám mít strach, abych sebou někde neřízla. Velmi pomalu tak sestupuji dolů a najednou se otočím a parťák opět nikde. Tak čekám... Za chvilku se vynoří se zatáčky a já už vidím, že je průšvih. „V pohodě, OK?“ Opět žádná reakce. Zase kousek sejdu... otočím se a za mnou nikde nikdo – kromě dalších „běžců“ a několika desítek turistů. Už ho v dálce vidím. Tempo – ani ne vycházkové, spíše nákupní a kochací, z „nudy“ občas kopne do hůlky a pohled na něj je depresivní, demotivující... Žádné odhodlání, jen naprostá odevzdanost a mně přestávají držet nervy. Takhle to dále nepůjde. „Potřebuji vědět, jak to bude vypadat dál... jelikož takhle to dál nejde... Musíš mi říct, jak ti je a zda teda budeme pokračovat.. komunikuj se mnou... jestli chceš, půjdeme teda pomalu, já se budu snažit jít s tebou, podpořit tě, ale musíš mi říct, co a jak...“ „A ty to chceš jako dojít?!?“ Tato věta mě sráží na kolena a všechny svaly a kosti v mém těle se hlásí o slovo a na mě padá šílená krize, únava,... „Dobře, dojdeme do Ostravice a rozhodneme se co dál...“ Klesání je pozvolné, a tak má člověk dost času a prostoru k přemýšlení... Co bude dál?!? Nejsme ani v polovině... Rozdělíme se a nebo skončíme oba dva?!?! Pokud se nepoddám momentální „slabosti a depresi“ a zvednu se, zvládnu to dojít sama, jsem na to dost silná a mám tolik energie, odhodlání?!? Nevím... času zatím dost na to udělat finální rozhodnutí.

Melouny, banány, müsli... tohle po závodě do pusy hodně dlouho nedám... jsem přeslazená, ale mám šílený hlad!!! Polévka – silný hovězí vývar s nudlemi, párky, kofola, chleba... Ostravice je na závodníky perfektně nachystaná. Odpočinkové zóny, ochotní, milí a usměvaví dobrovolníci, jídlo! Cpu se párky, po kterým je mi jasné, že mi nebude nejlépe, ale nedá se nic dělat. Jedna kofola za druhou, to je dobrota... No a řešíme náš osud... Co bude dál?!? „Zavolám tátovi, aby pro mě přijel... no a jak věci?“... „Přivezu je v neděli do Prahy, dala jsem vše do pytlů dohormady, nevím, co kde je...“. Parťák mi odevzdává startovní číslo, náramek s čipem, propůjčuje mi svou čelovku... Pro jistotu tejpuji kolena, co kdyby, cesta je daleká. „Ještě si odskočím, tak na mě počkej venku, ju, ještě se rozloučíme...“ Lítám kolem „odpočinkové základny“ – ven a zase dovnitř, probíhám chodbama, do tělocvičny, k občerstvovačce,... ale nikde ho nemohu najít. Tak beru do ruky opět mobil... „Kubo, kde jsi?“ „Jsem před Obecním úřadem, už tady čekám na tátu...“ Na to už nemám sílu a mám pocit, že snad padnu vysílením na kolena... „Já myslela, že se alespoň rozloučíme...“ Nic – NEŘEŠ TO!!! Sbírám poslední zbtyky sil a vyrážím z Ostravice nahoru na Smrk. Sama, bez parťáka, bez podpory, už v tuto chvíli s fyzickými a psychickými „zásobami“ na bodu mrazu. Kamarádce do Francie píšu sms, že vyrážím do druhé poloviny.. ale už SAMOTNÁ... „Ale ty nejsi sama, my jsme s Tebou, moc na Tebe myslíme... JE T ́AIME“... To je sice krásné, ale je přes 1000km daleko... a já bych potřebovala někoho hned tady a teď. Jen aby mi pomohl se „zvednout“. Volám mamce domů, abych slyšela alespoň nějaké povzbuzení... ale mám co dělat, abych se nerozbrečela a nesesypala...

V hlavě se mi mele vše páté přes deváté... Kupodivu nacházím v sobě ještě sílu a nohy „jdou“. Potkávám na trati veselou trojici – Honza, Libor, Petra. Honzova kolena už vypadají zlovětsně a tak nabídnu „tejpovací pomoc“. Že prý ale dobré, ještě to jde. Chytám se Libora a povídáme, povídáme a já ani nevím, jak jsme se dostali „v pohodě“ nahoru na Smrk! Ještě nás pár nastoupaných metrů čeká, ale taková pohodička, to bych ani ve snu nevěřila. Smrk jsme „vyběhli“ ani nevíme jak... Jo, prostě s parťákem se jde hned lépe. Studánkaaa, svěcená či živá voda...?!? Každopádně naprosto božská!!! To je lahoda... Hned čerpám do vaku... a zároveň lovím tejpovací pásku a nůžky... Honza přeci jen zakusí mé tejpovací umění. A tak dělám co mohu, ale na „chlapské“ nohy tejpy tolik nedrží... ale doufejm, že to alespoň trochu pomůže a vydrží... ale přeci jen, tejpy jsou spíš „prevence“ a „pozdě bycha honit“... Jak odměnou mi je chleba se slaninou (o pár kilometrů dál vynáším Honzu do nebe za tuto úúúžasnou dobrotu!!!) a sladká sušenka (bude se určitě hodit). A vyrážíme k vrcholu... Povídáme, povídáme a ani si skoro nevšimneme, že už jsme nahoře. Pokořili jsme Smrk!!! Z mého pohledu vcelku lehkým krokem a já jsem nabitá jít dál! Bohužel „náhradní parťák“ ze všech sil bojuje s bolestí kolenou, která je čím dál tím silnější... S těžkým srdcem ho opouštím a valím si to dál dolů z kopce směr Čeladná. Cesta je nekonečná – velmi, ale opravdu velmi pozvolné klesání v délce deseti kilometrů je unavující a neubíhají ani minuty ani kilometry. Dávám do uší sluchátka, jelikož přichází krize... Je brzké odpoledne a já mám pocit, že se jen „vleču vpřed“. To ještě netuším, že to později bude ještě horší...

Čeladná... a první co vidím je plakát s informací o svozu do Frenštátu... a mé mozkové závity jedou naplno... Mám to vzdát? Ještě dva (tři) kopce přede mnou... Čeká mě více jak 30km... a nebo?!?... Najím se, odpočinu si a uvidím. Klasika – meloun, banán, müsli... dovážejí zbylou polévku z Ostravice (mňam!!!) a já mám v batůžku dobrůtku od Honzy – chleba se slaninou – díky, díky, díky!!! Studuji mapu a... zvedám se a se slzami v očích vyrážím dál. Bolí to, už hodně to bolí, ale něco mě nutí jít vpřed...

To pomalé klesání do Čeladné mě „vycucalo“ a já teď sbírám poslední (to ještě nevím, že to není to absolutní dno) zbytky sil... a kolem sebe vidím další skupinky, co už to vzdaly... to člověku na psychice napřidá. Po asfaltové silnici se vydávám dál a dál, stoupáme na Kněhyni. Dvojice závodníků proudí kolem mě a já „už nemůžu“. Slzy se mi derou z očí, jedna za druhou, pomalu ani nevidím na cestu a ke slovu se dostává intenzivní zoufalý pláč. Jakmile vidím před sebou jen malý kopeček, chci padnout na kolena a prosit, abychom tam nešli... jelikož já už „opravdu nemám sílu“... Nadávám sama sobě, jelikož tím, že brečím, tak se ještě více vyčerpávám. Ale nejde to zastavit... prostě nejde... Nejsem schopná ani párkrát ťuknout na displeji MP3 přehrávačem a tak mi do uší v průběhu cca 5 hodin hraje pouze jedna jedniná písnička – „ha, ha, la nuit s ́emballer...“. Už jsme ale tak „vyčerpaná“, že ani toto nevnímám.

Holky vedle mě se zastavují a uvazují si kolem sebe provaz, aby se „táhly“. A tak si to pěkně mašírují kolem mě... Další vlna slz na sebe nenechá dlouho čekat... Ostatní dvojice mě pomalu míjejí a já upadám do stále větší bezmoci... Oni spolu nekomunikují, nevyprávějí si žádné veselé historky, ale jeden druhého „cítí vedle sebe“... Mají vedle sebe oporu, která je podrží, namotivuje, zvedne... já kolem sebe nikoho nemám. Chci zavolat alespoň mamce, kamarádce... ale vím, že bych to nevydržela... sesypala bych se. A tak jdu dál...

Začínají padat první kapky... a najednou slejvák jako pr... Přivalil se velký černý mrak a z té úzké cestičky je najednou potok, koryto, kterým se valí voda a člověk nemá snahu ani šanci se tomu proudu vyhnout. Naštěstí pláštěnka aslepoň pár kapek „odpudí“, ale i tak... Tohle teď opravdu nepotřebuji. Jsem na dně... a zároveň pár kroků od vrcholu – Čertova brána. Ano, opravdu mám za sebou peklo. „Už to máte jen kousek, seběhnete dolů, pak opět zase kousek do kopce a jste na Pustevnách. Je jenom něco málo kolem tří kilometrů.“ Pustevny jsou přímo před náma.. proč do pr... musíme jít z kopce a pak zase zpátky do kopce, to nemůžeme jít alespoň chvíli po vrstevnici??? Začínám být čím dál více zoufalá... z kopce se šinu rychlostí šneka, opatrně našlapuji na každý centimetr promočeného bahna... všichni ostatní se kolem mě přehrnou jako blesk... „Je den, tak pojď Marie ven, budeme žít, házet šutry do oken...“ Zpívám si do kroku, ale už je to jen z čirého zoufalství. Budu šťastná, pokud se doplazím alespoň na Pustevny. Jinak se mé momentální tempo nedá nazvat. Jsem na totálním dně – morálním i fyzickém. „Ale to bylo fajn, když jsi si zpívala, bylo to takové veselé, klidně pokračuj...“. Místo toho se mi opět hrnou do očí slzy. Jak dlouho tahle muka můžou ještě pokračovat??? Z kopečka, do kopečka, z kopečka... a jsem na Pustevnách. Mokrá, zrmzlá, neskutečně unavená... zmořená, že sotva jdu. Občerstvovačka... ona je jen venku? Jsem promzlá na kost... děkuji s velkou vděčností za polévku a snažím se najít „poukázku“ v batohu. O druhou se dělím s kolegou, který přišel žádat o nášup. „Tak já tady nechám kolegovi tu druhou a dejte mu za mě nášup...“ „No, vidíte, takže teda můžu dostat ještě jednu...“ a hamižně si bere už třetí kelímek a jde se ještě kouknout co zbylo na stole, kam dobrovolníci „odevzdali“ i svoje svačiny, abychom my mohli dočerpat energii. Takovéhle chování je více než smutné... ale i tací jsou „běžci“.

Stoupám zpátky na horizont a mířím si to do nejbližší hospody. Ohřát se a rozhodnout se, co dál. Pomalu ale jistě se začíná stmívat. Ručičky hodinek se přehouply přes sedmou hodinu. „Máte prosím ještě tu polévku? Hmm, tak nic, ovocný čaj teda prosím... máte tady prosím internet? Mohla bych se podívat na předpověď počasí, zda bude ještě pršet?“ Čajíček s cukrem... lahoda... a mrak už si to šine dál do Polska.. vypadá to, že kapky z oblohy už padat nebudou. Co teď? „Kluci, vy ještě jdete dál?“ „Nene, my už tu jen čekáme na odvoz... Ale neměla bys to jít sama, takhle večer... Javorník je zrádný...“ Necítím nohy, jde mnou zima, ale je rozhodnuto. Půjdu zkrácenou variantu, ale pokusím se dojít do cíle... Do čtyř hodin do rána daleko... snad to do limitu stihnu.

Ještě si odskočím a u umyvadla potkávám Janičku z Jičína (Krkonošeee jedou!!!). Můj anděl strážný, má dobrá duše, které budu už do smrti vděčná - prostě je Ráj z ráje! „Jak to jde, kde máš parťáka?“ „No víš, já už ho od poloviny nemám...“ „Tak pojď s námi!“ Nabídka sice lákavá, ale já se na to necítím. Janča vypadá, že nasadí tempo a na to já nemám. „Neboj, hele, uvidíš, jak to půjde!“ Obalím se alu-folií, jelikož se do mě už pořádně dává zima a společně vyrážíme z Pusteven, krátce přes osmou hodinou večerní. Já, Janča s parťačkou Radkou a jejich bodyguard nasazuji tempo a jdeme! Wow, ono to jde, fakt to jde! Povídáme a mašírujeme jedna báseň. Rozhodli (nebo spíš mY – tři silné ženy v doprovodu sporťáka :-)?) jsme se pro „zkrácenou trasu“ - nesbíháme dolů do Ráztoky, ale vydáváme se po hřebenu. Jsem psychicky připravená už jen na jeden kopec, tj. dvě klesání a jeden výstup. Ani o píď víc... Dneska fakt ne! Míjíme „kamenné mužíky“, sluníčko pomalu ale jistě zapadá za obzor a před námi už se výsostně tyčí bůh Radegast! Posvítíme si na něj, pozdravíme a jdeme dál... před námi ještě daleká cesta. Do cíle nás zbývá něco kolem 20 km... to už dáme! Musíme!

Pípáme kontrolu na Radhošti a hned nás čeká sráz dolů... Úpím bolestí, opět se mi hrnou slzy z očí, ale nesmím to vzdát, teď už ne. Holky jsou mi obrovskou podporou, neustále si mě kontrolují a „hlídají“ a já doufám, že je moc „nebrzdím“. Už jsem neskutečně unavená, takže se i bojím, že špatně šlápnu a co pak tam v noci se mnou bude... Už každý metr zdá se být utrpení...

Pindula!!! Jídlo, pití, sednout si a natáhnout nohy... Vstanu ale pak ještě vůbec? Jsme 24 hodin na cestě, na minutu přesně.. je deset hodin večer. Loučím se s myšlenkou (bláhovou ideo) dojít Beskydskou sedmičku do 24h... Budu ráda, když ji dám vůbec v celkovém limitu... Sedíme na lavičce, holky posílají sms domů, ale já nemůžu – co bych asi psala? Maminko, jsem na pokraji svých sil... ale nesmím to vzdát, teď už ne!!! Každý „zbytečný pohyb navíc“ mi sebere dvakrát tolik. Zvedáme se a vzhůru na Javorník.

Malý a VELKÝ Javorník je bezpochyby ten nejhorší kopec z celého závodu. Přesto, že je nejmenší, tak je nejtěžší. Stoupáte „třikrát k vrcholu“, ale stále není konec. A finální klesání do Frenštátu je takový bonbónek na závěr, kdybychom se náhodou moc nudili... Cesta vede po vrstevnici, po asfaltové cestě, pohoda, klídek. Prudce odbočujeme vlevo – čti strmě vzhůru. Už jen udržet stabilitu a rovnováhu, aby se člověk udržel na nohou a nepřevrátil se, je umění. V tu chvíli jsem šťastná, že je totální tma a já nevidím, do čeho jdu... Jelikož vidět před sebou ten otřesný krpál, to už by moje hlava nedala. A tak jen slepě člověk šlape před sebe v domnění, že se k tomu vrcholu nějak doškrábe. Uff, jsme nahoře. Napravo od nás mezi vrcholky stromů problikuje červené světlo z rozhledny. Ne, pane Bože, prosím NE, snad tam nepůjdeme... Tempo se opět začíná zvolňovat, protože já už pletu nohama. „Míšo, v pohodě, všechno v pořádku?“ Co na to má člověk odpovědět, když má pocit, že víc na dně už být nemůže. Všechno mě bolí, absolutně všechno. „Jjj, slyším ji šustit za mnou, jde, je to dobré...“ No, spíše dostačující... Držím se co to dá, abych s holkama udržela tempo. Jde, ale to dře to... a to setsakra hodně...

Neuvěřitelné... jsme nahoře!!! Velký Javorník pokořen!!! Střídáme se ve křoví, Radka mě zásobuje sušenými švestkami a chystáme se k poslednímu úseku cesty... „UŽ JEN“ sestup dolů do Frenu... To už přeci půjde, už to nemůže být horší... ale může...

Proč, proč, proč??? Při každém šlápnutí a „podvrknutí“ nadávám a kleju hůř jak zedník a nebo návštěvník restaurace 4. cenové kategorie. Jsem naštvaná na celý svět a na pořadatele úplně ze všeho nejvíc... Jaký blbec tohle vymyslel??? My, kteří už jsme vysílení, meleme z posledního, jdeme tyhle příšerné sešupy, proč to nelze jít po „normální cestě“, za co to je jako trest? Jsme už druhý den/noc na cestě, jsme strašlivě unavení, všechno nás bolí,... máme toho plné zuby (to je slabé slovo) a plahočíme se tady po nějakých rádoby turistických cestičkách, po kterých se jde špatně i ve dne, natož po tolika hodinách... Minuty ubíhají, ale metry vůbec ne... Cože, ještě tři kilometry??? To není možné... Za normálních okolností jsou pro mě tři kilometry v běžeckém závodě otázkou cca 15 minut... Za těchto podmínek a v téhle situaci... hodina a možná více... A tak si zpívám... „Love Me Like You Do...“ ... ani Christian už mi nepomáhá k pozvednutá mé dávno ztracené morálky...

Civilizace!!! Restaurace Koliba... to už tam budeme, to už je jen kousek... omyl.. opět kamenitá cestička točící se do hlubokého temného lesa... Já už nechci, už opravdu nemůžu...

„Už je to opravdu jen kousek... neboj...“. Před námi se vynořují tenisové kurty, silnice... a „odpočítávací tabule“ – 1 km do cíle... To není možné... My jsme ve Frenštátě pod Radhoštěm!!! Jsme tady... máme za sebou více jak 80km po beskydských vrcholcích... 800m... 700m... 600m... 500m... 400m... točíme doprava a čeká nás „předposlední kopeček“ – cesta na náměstí... teď lituji, že jsem se nevyhecovala alespoň k malému popoběhnutí, ale v danou chvíli jsem šla už jen jako robot...

6.9.2015, 1:27 a pár vteřin... dvacetisedmiapůlhodinová cesta je za mnou!!! Neskutečné se stalo skutečným... Sama jsem tomu v průběhu závodu nevěřila, ale ano.. jsem TU! Náměstí ve Frenu!!! Poslední čipová kontrola, potlesk pár „diváků“ a já se vrhám holkám kolem krku... DÍKY, DÍKY, DÍKY!!! JIM DVĚMA (TŘEMA) patří mé největší díky... oni mě zvedli a dokopali do cíle... A jak jsem se celou cestu těšila na to, jak budu brečet štěstím a radostí, tak ono nic... všechny slzy jsem asi nechala na trati... :-D

Zatím mi to ale asi stále nedochází... hurááá ještě na poslední „kopec“ – výstup na pověstnou K2 – chuťovka na závěr celého toho plahočení. Dostávám překrásnou a vzácnou (!!!) medaili, která je originál každým coulem a je vytvořena s láskou...

(Pořadatelé pro letošní rok přišly s novinkou pro ty, kteří „vydrží, dojdou a nevzdají to - něco, co bude pěkné, dekorativní, prestižní a zároveň i poučné a tak trochu i praktické, dále co také pomůže a všichni to budou hrdě nosit – stuho/šerpo/klíčenka – z jedné strany kilometrovník (takže člověk má neustále na očích, co překonal!) a druhou stranu zdobí symbol hor s lidmi - někteří jdou a jiní stojí, někteří trpí a druzí tančí, možná křečujou nebo se jen protahujou... jsou zde zobrazení tak skoro všichni jedinci, kteří se na tuto náročnou trasu vydali – každý jsme prostě jiní! Každého panáčka malovala totiž jiná ruka s jiným životním příběhem a jiným handicapem! Jsou to originály, stejně jako je originální každý z nás. Všechny nás spojuje naše obtížná cesta a vůle ji dokončit!)

... a ještě poslední schody dolů... a to, kvůli čemu tu jsem, to, kvůli čemu jsem protrpěla několik posledních hodin... NÁRAMEK... mám ho a budu na ruce hrdě nosit „DALA JSEM BESKYDSKOU SEDMIČKU 2015!!! Sen se stal skutečností...

Ještě finišerská fotografie a sedám si na lavičku, abych napsala domů... beru telefon do ruky... a na displeji bliká „maminka“. „Kde jsi??? Od posledního pípnutí kontroly uplynulo strašně moc času...“ Maminko, jsem pár minut v cíli!!! ... a konečně brečím... bolestí, radostí, hrdostí, úlevou,... štěstím... Ten kámen, který mi padá ze srdce je neskutečný... Obratem dostávám zprávu od přátel z Francie... „... čekala jsem už jen na tvou zprávu... obrovská gratulace... uvědomuješ si vůbec, co jsi vlastně dokázala... můžeš být na sebe opravdu hrdá... gros gros gros bisous :-* ... je t ́aime...“ ... do toho ještě tatínek, který je také nesmírně rád, že už jsem v cíli...

Unavená – vyčerpaná, ale šťastná!!! DALA JSEM BESKYDSKOU SEDMIČKU 2015!!! Wooow... to už mi nikdo nesebere, i když jsme ve výsledkové listině označení DQL... jelikož B7 je týmová soutěž... a já bohužel došla bez svého parťáka...

Holkám děkuji, objímáme se, gratulujeme si a já mířím k místní základní škole, abych alespoň na pár hodin někde složila hlavu a dala tělu odpočinout... Paní ve škole jsou úžasné, milé, usměvavé, ochotné,... hned člověka navigují kde, co a jak... Beru dva pytle s věcmi, které jsme balila ve Frýdlantu do úschovny a nahoře na chodbě v prvním patře si v rohu nacházím místečko. Hledám čisté a suché oblečení, ručník a jdu se alespoň trochu „ošplouchat“... Kolik může být hodin??? Myslím, že usínám něco kolem třetí hodiny ráno... Okamžitě – lehnu a spím. Celkovou únavu a slabost už nevnímám...

Ranní probuzení je „trošku kruté“. Sedám si a promazávám nohy... snad ta koňská mast alespoň trochu pomůže... Usilovně přemýšlím, jak se zvednout ze země. Vše bolí tak, že jen udržet stabilitu a nespadnout opět na karimatku je výhra. Stojím! Vyrážím hledat Libora, Patričku a Zuzku... To je radosti ze shledání!!! Jsou úúúžasní!! Báječňáci trasu zvládli za 25 hodin a Zuzka je dokonce s parťačkou na bedně... stříbrné za nepředstavitelných 18 a půl hodiny... KLOBOUK DOLŮ A RESPEKT! Zároveň potkávám Nelču z Decathlonu Černý Most, která je v kategorii sport bronzová!!! Wooooow... obrovská gratulace!!!

Pomalu balíme a vydáváme se na náměstí na vyhlašovací ceremoniál. A tam řádíme, jak kdyby nám nic nebylo... S Patricií tančíme a zpíváme a užíváme si úžasné atmosféry... Potkávám moje zachránkyně z Jičína, parťáka Honzu s Liborem... a má pocit, že se rozskočím štěstím... je mi božsky...!!! Po bolesti ani památka – dobře, nohy, zadek a stehna trošku bolí, ale oproti utrpení minulé noci je to zanedbatelné... a proč si kazit tak úžasné chvíle nějakým „stěžováním si“. Na světě je přeci tak kráááásně... a ještě s tím pocitem, že jste DALI BESKYDSKOU SEDMIČKU!!! ... no a včerejší myšlenka, že tady už mě v životě nikdo neuvidí se začíná rozplývat v dál... a já jsem rozhodnutá najít si parťáka a příští rok se o zdolání 7+1 beskydských vrcholů pokusit znovu...

Cesta do Prahy utíká rychle, střídám Libora v řízení a sedám za volant a kromě malého „zabloudění u Olomouce“ je řídit šestikvalt nádhera... to jede samo (i když to chvilku trvá, než si na to člověk zvykne J). Libor se Zuzkou pospávají, já s Patričkou probíráme vše možné i nemožné... Za Brnem zastavujeme na čůrací pauzu a v Mc Donaldu potkáváme nemalou část polovinu osazenstva z B7 :-D.. svět je malý a všichni jedou z Beskyd!

Vystupuji na Opatově a běžím na autobus... loučení je smutné, ale určitě se zase brzo uvidíme... Doma mám chuť hodit věci do kouta a jít běhat... ale je pozdě a tělo je fakt unavené... a tak pouze zamířím do sprchy a do postele... dneska se ale bude spát krásně!!!

Zážitky... nezapomenutelné... a i přes všechna tato písmenka NEPOPSATELNÉ... Beskydská sedmička se prostě musí zažít... Vím, že jsem opravdu dost „silná“ a když hlava „nastoupí“, tak toho zvládnu hodně, ale tady... tady jsem si sáhla na totální dno svých psychických i fyzických sil... s maratonem neporovnatelné... v prvním dnech po zdolání B7 byla myšlenka na předchozí uběhnuté maratony a jejich „bolest“ pouze procházka růžovým sadem... :-) ... i když maraton také bolí, tak tohle bylo něco jiného...

Děcka, bylo mi s Vámi úžasně!!! Parťákovi Kubovi děkuji, že do toho se mnou šel a příště to třeba už vyjde (víc trénovat, Kubíčku :-)!), mé neskonalé dík patří Janičce a Radce, bez kterých by tyto poslední řádky už nevznikaly, protože ony mi dodaly tu kuráž a sílu, abych se zvedla a došla... Honzovi a Liborovi za parádní společnost alespoň na pár kilometrech a za vynikající chleba se slaninou!!!... Liborovi, Patričce a Zuzce za jejich popdoru a „báječné parťáctví“, pořadatelům za vynikající závod, jehož „rozměry a dopady“ jsou „nepopapsatelné“...

Jako mi Jituška po maratonu napsala, že už nikdy nebudu tou stejnou Mišulí, protože už jsem dala svůj první maraton, tak po beskydském ulltratailu přišel ještě větší „zlom“... ale můžu si říct DALA JSEM BESKYDSKOU SEDMIČKU... to už mi nikdo nevezme!!!

... nutno ale dodat, že jsem šla zkrácenou hobby variantu, což bylo "pouhých" cca 84km, oproti "klasické 95km trati... :-) :-D!!!

Plán na první zářijový víkend roku 2016 je více než jasný... pouze najít toho správného parťáka : - )... ;-)!!!

Autor: Michaela Stránská | sobota 17.10.2015 17:01 | karma článku: 21.17 | přečteno: 1476x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Sport

Petr Těthal

Pavel Kousal – skrytý „poklad“, zatím jen v ELH?

Sparta letos naplňuje očekávání a její hráči taktéž. Mě asi nejvíc překvapil Pavel Kousal. A to svojí komplexností a vlivem na hru.

27.3.2024 v 14:37 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 47 | Diskuse

Petr Těthal

MS v ledním hokeji divize IIIA

V Kyrgyzstánu se konalo MS jedné z nižších divizí (divize IIIA), pojďme se na tento turnaj podívat malinko blíž.

19.3.2024 v 14:44 | Karma článku: 7.04 | Přečteno: 199 | Diskuse

Petr Mašín

Iron Dad – První nádech svobody

První kapitola mé cesty na dlouhý triatlonový závod, Iron Man. O mém bezstarostném dětství a prvním horském kole, díky kterému jsem pochopil, že v životě budu chtít dál a výš.

16.3.2024 v 15:29 | Karma článku: 10.38 | Přečteno: 136 | Diskuse

Milan Macho

Fotbalové nůžky se rozevírají

Budíček! Probuďme se ze snu, že se úroveň české fotbalové ligy nějak výrazně zvedla. Fakta z Evropské ligy: Liverpool – Sparta 11:2, AC Milán – Slavia 7:3. Smutný rezultát měření sil zástupců české ligy s anglickými a italskými.

15.3.2024 v 19:22 | Karma článku: 14.21 | Přečteno: 327 | Diskuse

Petr Těthal

Play-off, baráž, systém prolínání soutěží… Co je nejvíce fér?

V ELH započaly vyřazovací boje. A jako každý rok zároveň s nimi začala debata o tom, kolik týmů by mělo postoupit do play-off a samozřejmě se stočí i řeč na baráž. 100 lidí = 100 názorů. Tady je ten můj.

15.3.2024 v 13:35 | Karma článku: 5.13 | Přečteno: 148 | Diskuse
Počet článků 35 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 970
Na světě je krásně, stačí mít dobrou náladu a úsměv na tváři!

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...