H8... „Pojď do toho a překonej Hostýnské vrchy...!“

.. a sám sebe!!!   Velitelský čas: 22 hodin 33 minut, pátek 14. srpna, léta páně 2015... aneb přesně 7 dní poté...

Před 144 hodinama jsem byla o cca 300 km východněji a vybíhala z temného lesa, nasazovala na závodní tempo přiblližně na „desítku“ (ne—li „pětku“) a s dvěma chlapama po boku to metala do cíle jako o život... vysmátá, šťastná, plná radosti... tentokráte bez hysterického pláče z čistého štěstí... Jsem tady a všichni tleskají, křičí a aplaudují jenom mně – dobře nám všem – naší tříčlenné skupince... a TEN POCIT!!! Já jsem to dokázala...

„Pojď, bude to fajn, je to takový trénink na B7 a bude se Ti to líbit...“ ponouká mě kamarádka Kristýna z Krkonoš, úspěšná Horalka, která z Beskyd vozí jednu medaili za druhou. Neváhám moc dlouho, strašně mě to láká. Dobře, je rozhodnuto!  Zkusit se má všechno a tak „osmého dubna“ v „osm nula osm“ ráno začíná boj o registraci na Hostýnskou osmičku. Vyťukávám registrační formulář, přibaluji obě trička – pamětní bavlněné i funkční, jellikož na nich svítí nádherný profil tratě, která se vine malebnou krajinou východní Moravy . Poznámka pod čarou od pořadatele ke vzhledu trička: Na triku je vyobrazen profil 4. ročníku INOV-8 Hostýnské osmy 2015 se zákresem těch nejdůležitějších a nejhezčích míst v Hostýnských vrchů. Bohužel krásné výhledy, které v rámci závodu uvidíte, tak ty se zobrazit nedají a musí se maximálně prožít... bude na co se těšit :-) !

Čas letí jako blázen, týden střídá týden a je za námi další měsíc. Jeden z prvních vrcholů sezóny – Pražský maraton je minulostí a já po nemalém zklamání z výsledku přestávám intenzivně běhat. Rok běhám, stovky kilometrů za měsíc (minimální „hladina“ je 200km za měsíc, ale podařilo se mi překonat i 333km za měsíc) a já se na maratonské trati zlepším o nějaké 3 minuty...?!? Tak to je síla... kde udělali sooudruzi z NDR chybu, sakra... ?!?... Fíha... Spolu s další novou pracovní pozicí přichází krize. Běhám z povinnosti a vytratila se radost z běhu... Lítám z jedné práce do druhé, ze školy (zkouškové je peklo) na zumbu,... přestávám vnímat dny v týdnu, datumy,.. prostě jedu už jen jako stroj... Mé životní tempo nabírá na obrátkách... A ejhle, dochází i k situaci, že běhám jednou za týden... Není čas (a to já si ho na běh najdu VŽDYCKY!!!), není nálada (cítím to jen jako z donucení), ... a hlavně není chuť a žádná motivace. No, snad se to brzo spraví, jelikož takhle to nepůjde... K tomu přichází nepravidelný spánek a ještě horší stravovací (NE)pořádek. Jsem častěji unavená a i když běh mi zptáky dodá zase „šťávu“, není to tak jako dřív.

Ale je to tady, už plánuji směny na červenec, srpen... prázdniny, snad se to „nějak zkllidní“. A ono nic.. jedu dál jak rozjetý parní válec. Každopádně poslední červencový týden je jasný – odpočinek s mamkou a pejskem a alespoň něco málo „klidu“ od všech pracovních povinností. Běhám, zumbuji a jak člověku stačí málo ke štěstí... Návrat do reality po 5 dnech volna je ale krutý. Ale příští týden... To bude zážitek!!!

„A co že to je jako za závod? Hostýnská osma... Tak to je dobrý ne, těch 8 km přeci pro tebe nic není, to bude v pohodě, nee?“ Jak někomu vysvětlit, že H8 není osmikilometrový závod a stejně tak Beskydská semdička není „slabých“ 7km, ale jaksi více jak 12-ti násobek... Běžci vědí, neznalci nechápají.

Cílem Hostýnské osmičky je přiblížit krásu a ta nádherná panoramata Hostýnských vrchů všem vyznavačům horských běhů a také všem turistům a milovníků hor a vrcholků. A proč „osmička“, když to není osm km, ale dokonce 66km, což už je pěkný ultratrail a ani se nevylézá, resp. neslézá 8 kopců? Trať samotná totiž připomíná osmičku, jejíž střed je na vrcholu Tesák (který se tak vychází dvakrát!) a skoro celá (opravdu minimálně „asfaltu“) je vedena po lesních a polních cestičkách, které se klikatí touto moravskou krajinou. „Výrazných vrcholků“ je několik : Čečetkov (687 m.n.m), Tesák (720 m.n.m.), Čerňava (844 m.n.m.), Sv.Hostýn (730 m.n.m), Obřany (704 m.n.m.), Pod Lysinou (550 m.n.m), Hrubá Malíková (564 m.n.m), Lukavské polesí (575 m.n.m), U Tří kamenů (748 m.n.m), Troják (583 m.n.m), Kelčský Javorník (865 m.n.m.). A tak člověk jde stáále hezky „nahorů  - dolů – nahoru – dolů – nahoru... a pak už jen „do nebe“. A organizátoři slibují spoustu zážitků, a to nejen těch „kochacích“.. a že jich nakonec bylo!!! Značení bylo perfektní, jak ve dne, tak v noci – napadlo by Vám běžet/chodit v noci podle odrazek na stromech??? A tak člověk díky čelovce vidí, k jakému stromu zamířit... :-)! Prostě geniální nápad. Jo, kdyby tohle tehdá věděli Jeníček s Mařenkou, tak byli za vodou a nemohli by v lese zabloudit až k Babe Jaze z Perníkové chaloupky... :-)

Teploty v prvním srpnovém týdnu stoupají k výšinám, překonávají jeden „horký  rekord“ za druhým a ani druhý srpnový víkend nemá být jiný... No potěš koště, to bude závod, takové menší „peklo“ se vším všudy! V době mého volna byla „zima“ a jakmile člověk začne opět chodit do práce, začíná pařák jako „pr...“. Jinak to ani vyjádřit nejde.

Lístek na vlak koupený, spaní zajištěné v tělocvičně ve spacáku, těstoviny s jogurtem a s rozinkami v krabičce namíchané, báječný dres a žlutomodré kompresní podkolenky zabalené, hodinky Garminky plně nabité,... dopsat poslední pracovní emaily a už jen vyrazit na vlak. Prvním bojovým úkolem je na nádraží najít parťáka, který tento „trénink“ bude absolvovat se mnou (jelikož spolu za měsíc budeme kopat za jeden tým při zdolávání beskydských vrcholků.. a to bude slibované ještě větší peklíčko). Je fajn mít bezva kolegy v práci, kteří se k takovému bláznivému nápadu nechají ukecat – i když žádná velká práce to nebyla – šel relativně dobrovolně ;-).

Jemně mi je naznačeno, že cesta bude probíhat v režimu spánku, aby došlo k načerpání sil a jak vidmo, k vypaření „přebytečných vodních par“. Jjj, před závodem se mají ve velké míře doplňovat tekutiny, ale jak které, že... No, no comment...

Cesta ubíhá vcelku rychle, také podřimuji, jen náš „žlutý vláček“ hůř dýchá, protože mu nefunguje klimatizace. Ještě jsme se ani nepohli – myšleno běžecký pohyb vpřed a už z nás leje a naše oblečení se může ždímat. V Ostravě nás vyzvedává kamarádův tatínek a frčíme na jih, směr ValMez a Bystřice pod Hostýnem. A kocháme se... Parťák už to zná, ten je tady doma... a já jsem jak v Jiříkově vidění... „Krásný vzhled, je na ten boží svět, ty modravé hory... Beskyde, Beskydeeeeeeeeeee!!!“ Pohled pro Bohy... „No a támhle jde vidět Velký a Malý Javorový ... a Lysá... a  tamhle je Smrk – to je ta prudká sjezdovka kolmo vzůru, no a tamhle , masakr na závěr... Javorník...“ No ty kráso, to bude... prostě výzva!

Je krátce po šesté hodině večer, jsme na místě – Rajnochovice! Všude už čilé hemžení natěšených běžeckých mravenců, vyzvedávám registraci, jdeme na Kofolu a JEDNO (slovy opravdu JEDNO) pivo jako motivaci na zítra a nakonec  hledáme místo venku mezi stanama a budeme spát pod širákem. Jdu se zchladit do splavu malé říčky, voda je jako kafe, rozbaluji karimatku a hurá do spacáku. Zem je sice tvrdá a kolem dost hluku, ale podaří se mi dostat se do „fáze snění“ a lehkého spánku. V noci se několikrát vzbudím,  jelikož žádné velké teplo není, ale ty hvězdy nade mnou, wow!  Chudák parťák asi bez spacáku docela klepe zimu...

Sedm hodin ráno, budíček! Je to tady... Mé poslední jídlo bylo v pátek kolem poledne, kde jsem do sebe navalila celou krabičku zmiňovaných těstovin s rozinkama a slunečnicovýma semínkama (jenže já se cítila stále plná a najedená a na další příjem potravy do žaludku neměla ani pomyšlení). Házím do sebe banán a „super výživovou tyčinku z ovoce a „obilí“, chystám camelback s Magnesií – žádný ionťák, jen čistá voda, ale obohacená o hořčík, ať mám aslespoň nějakou malu prevenci proti případným křečím (doufám, že nepřijdou!). Oblékám tričko, soukám na nohy kompresky, zavazuji tkaničky „triatlonových bot“ (ano, jsem blbec, že jdu v těchto botách, ale jiné „prochozené“ nemám a trailové Salamonkyy mi po 10km začnou dělat puchýře...). Už v tuto chvíli tuším nějaký (naštěstí opravdu jen jeden jediný!) kámen úrazu – boty. Už dávno jsem si chtěla koupit nové trailovky, ale nebyl a čas... Ale poučení pro příště je jasné a do budoucna mám snad výstrahu!!!

 Sobota, 8.8., čas 8:08, probíháme startovní branou a vydáváme se vstříc Hostýnským vrchům spolu s další bezmála šestistovkou běžeckých nadšenců a vyznavačů horských běhů. Stratujeme do mírného kopečku, ale běžíme. Super, doufám, že nám to chvilku vydrží - abychom si aspoň trošku zahřáli svaly... po pár set metrech přecházíme do chůze a na řadu přichází seznamka s holemi. Dneska s nimi mám první rande, tak snad se o ně nezabiji a do kopce budou mou pravou rukou a stanou se mi fajn parťákem (naprosto božím a nechápu, jak se ty lidi šktábali do kopců bez nich – njn, holt asi jiný level).

Mírné stoupání na první kopeček a už zase běžíme dolů... a ani se nenadějeme a první kontrola. Pípneme čip a „jedeme dál, země sě točí... jedeme dál, neptej se kam...  jedeme dál, na plnej plyn... až dojde benzín (to zatím nehrozí), možná zastavím...“ Ale na to se rozhodně necítím... chci létat, mám pocit, že se můžu vznášet... Ach, tady je  tááák krásně!!!  Žádné pruďáky před  náma, pěkně po vrstevnicích a já bych se tak moc chtěla rozeběhnout... Druhá polovička týmu ale šetří síly, tak pouze jdeme... na můj vkus pomalejším tempem, než by to chtělo... ale  třeba to ještě přijde.

Sem tam nějaké malé stoupáníčko, ale hned na to následuje jemné klesání a my se tak držíme stále „na vrcholcích“. Ta panoramata!!! Člověk nemá slov... a ani moc času na to se kochat, ale ten pohled, ten má cenu zlata! Předpoveď je „katastrofická“, východ Moravy  má slunce ohřívat až ke 40 stupňům, ale my běžíme v lese, pokud z něho vyběhneme, příjemně nás ovívá větřík, takže já zatím nepociťují žádné „nehorázné“ teploty... je mi krásně... až na jednu nepatrnou věc... neběžíme... kolem nás se tak občas přežene pár běhavců, ale my se stále držíme v chodeckém tempu... Trošku mě to mrzí, jelikož tady jsou krásné „běžecké pasáže“... rovinka, krásně po trávě, dalo by se pěkně klusat na pohodu... ale dobře, šetříme síly na později. Mám slíbené alespoň seběhy z kopců, tak vyčkávám... 

 Poprvé výrazně sbíháme opravdu „níže“, jelikož nás čeká stoupání k první občerstvovací stanici s vodou na Tesáku. Zjišťuji, že moc nepiji... mám ještě polovinu vaku plnou. Vylívám tedy „teplou“ vodu a měním za studenou... až za několik kilometrů dále si uvědomuji, že jsem si sice načerpala „studenou“, ale vylila si minerálku s hořčíkem... Doufám, že za tuto blbost později nebudu platit...

Osvěžíme se z vitřku i z venku - ledově vychlazená voda opravdu bodne, lahodná to tekutá pochoutka! A i naše trička se potřebujjí zbavit již výrazného přebytku soli... V tomto horko se člověk potí „jak vrata do chlíva“. Na druhou stranu, i na vzdory všem hrozbám, mi počasí stále přijde „snesitelné“. Převážná část trasy je vedena lesem a když už „vylezeme do prostoru“, ovývá nás příjemný větřík. Máme za sebou něco málo přes 17km, úsměv mi z tváře nikterak nemizí. A dokonce je mi „zima“, jak jsem celý „zkropená“. Vyrážíme dál...

Stoupáme, vzhůru k nebesům, slunečním paprskům vstříc. Jsme na Černavě ve výšce 837 m.n.m., uufff... odpočinek není žádný, poklusem klus krátký seběh – ano, v našem případě „sešlap“ a opět „vzhůru do nekonečna a ještě dál“ - vzhůru na Jehelník, ještě o kousek výš - 850 m.n.m. V tuto chvíli lze citovat celý text skupiny Chinaski... „Na čtyři akordy až na konec světa... do světa omezených nemožností…“. Zde nás čeká neskutečné přivítání od kluků z 2. a 7. kontroly – Jirka s Nicolasem. Kluci, díky, byli jste boží!!! Mohutné zvonění kravským zvoncem, povzbuzování do posledních nastoupaných centimetrů tohoto vrcholku... klobouk dolů, úžasnná atmosféra a vrchařská prémie se vším všudy... !!! Máme za sebou půlmaraton a já začínám pociťovat náznaky hladu, chtělo by to něco málo zakousnout. Vytahuji alespoň hroznový cukr, kterého mám opravdu dostatek – nachystané 4 „ruličky“. Upíjím ze svého batůžku a intenzivně myslím na našeho Ládíka z oddělení turistiky. Až ho uvidím, musím mu batůžek náležitě vychválit – Nobelovu cenu tomu, kdo vymyslel camelbag – dokonalá záležitost!!!  Nemám ráda běhat s čímkoliv, ale bez „vodní nádržky na zádech“ bych v tomto „prostředí“ nepřežila více jak pár kilometrů. Takže od teď do hor nikdy více bez mého „zásobovacího kamaráda“.

Já bych zpívala a tancovala, až bych brečela. Energie na rozdávání, žádný náznak bolesti či únavy, bohužel parťáka začínají zlobit koleno a kyčel. Čeká nás více jak čtyřkilometrové klesání do Chvalčova, vesničky pod Hostýnnem, kde na nás čeká první občerstvovací stanice.  Přiřítíme se do dvora rodinného baráčku, kde mě vítá naše báječná Eliška (která nás už z kopce z Jehelníku zvesela předbíhala J) a vrháme se ke stolu s jídlem. Normálně na běžeckých závodech nikdy nejím, jelikož nemohu a dělá mi to zle, ale ten chleba se sádlem vypadá tak neuvěřitelně lákavě. A ještě lépe chutná!!! A tak kromě doplnění zásob vody (tentokráte jsem skoro na suchu) do mého vaku (dávám si napůl ionťák a dolévám vodou – NIKDY VÍCE – vždycky už jen čistá voda!!!) se láduji melounem obaleným v soli, hrstí rozinek a půlkou banánu. Vždycky jsem si klepala na čelo, jak si někdo může dát ten vynikající červeňoučký kousek melounu do pusy s tou hromadoou soli a teď už je i to jasné. Že by to byla „chuťovka“ z kuchyně Jamieho Olivera se říct nedá, ale člověk tak lehce doplní vodu, sacharidy a zároveň minerály v čisté formě. Ústa se mi trochu zkřiví pod tou zvláštní chutí, ale prevence proti křečím a svalové únavě je přednější. „A to už chceš jako jít? Počkej chvilu, tak minutku...“ Bleskově házím okem po hodinkách.. „dobře, tak dvě...“... „no jo, vždyť už jdu!“ Ještě si před odchodem padám do  náruče s Jitkou a přejeme si úspěšnou další pouť. „Je, hele autobusová zastávka...“ Už při sestupu do „hladového tábora“ jsem viděla „neveselý výraz ve tváři“ a hledala vhodná slova k motivaci. Bohužel někdy asi přehnaný opitismus a energičnost škodí. S dvojicí veselých partaček si notujeme do kroku „šly panenky silnicí...“ jak tematické J ... a „vojáci, jdou vojáci jdou... Bože jaké je to krása...“ a co teprve tři veselé slečny! Radost pohledět!  Ostatní „kluci“ na nás koukají nechápavým pohledem. A najednou za sebou slyším... „nemáš parťáka, zůstal sedět na pařezu...“ .. a zrovna twistování na „dance with me tonight“ asi není úplně nejlepší povzbuzení... Jenže já ten příval endorfinů nejsem schopná zastavit. Kromě trávení kalorické bomby, pře které žaludek trošku protestuje, je mi skvěle. Pokračujeme a z vrcholku už slyšíme malebné vábení kostelních zvonů. Zvesela a radostně šlapu vzhůru, kde čeká „sladká odměna“ v podobě ledové „svěcené vody“ z vodní kaple. Mám pocit, že parťák už vidí na Svatém kopečku na Hostýně všechny svaté. A tak několik minut odpočíváme. Poté se vydáme po schodech „do nebe“ a nad námi se tyčí překrásný kostelík, cvakací kontrola a autobusová zastávka... Je mi do breku a řeším dilema, co teď. 28km za námi, ale ještě nejsme ani v polovině... A tak nastává chvíle loučení... Nemám z toho dobrý pocit tam svou polovičku nechat, ale je v civilizaci, autobus pojede za chvilu, v okolí to tady alespoň trošku zná a pokud sedí, je vcelku při životě. A řeším kruté dilema – držet partu, zůstat s ním a být tak týmový hráč a nebo se trhnout a dál běžet sama. „Podívej se na sebe, vždyť tobě nic není , jak je to možné... kde máš schovanou tu vrtuli???“. A tak se slibem, že si o sobě večer dáme vědět se vydávám vstříc a napospas  druhé polovině Hostýnských vrchů. Snad nebudu litovat a parťák se také v pořádku dostane do „základního tábora“ a pak domů. Není mi nejradostněji, ale touha běžet je silnější... A tak sbíhám Svatý Hostýn sama... děj se vůle Boží... „Vy tady běžíte nějaký závod nebo co?“ „“Ano, ano, 66 km, startovali jsme  v Rajnochovicích a zase se tam vracíme...“. „Vy jste blázni, vy nejste normální... takových kilometrů a v takovémhle počasí...  to kloubouk dolů!“

Stoupání na Obřany je opravdu „vyživné“. Člověk se plahočí desítky metrů do šíleného krpálu, a to jen kvůli „štípnutí kartičky“ od kontrolní posádky. Chvíli běžím, chvíli jdu (hlavně do opětovných stoupání „až na vrcholky hor“, ale kromě výčitek svědomí je mi krásně. Dobíhám své „kamarádky zpěvačky“ a chvilku „mašírujeme“ spolu. Pak už se odpojuji a chtěla bych dohnat aspoň něco málo, abych se nedostala do cíle tak pozdě v noci. Polivina závodu, hodinky ukazují čas něco málo přes sedm hodin a zároveň mi hlásí, že baterka je skoro vybitá.  Už nemůžu počítat ani s časem do 12ti hodin, a tak přestávám přemýšlet a kontrolovat „limit“ a vypínám GPS. Reálný čas: 16h 30 a já místo opolední svačinky u bazénu tady blázním po kopcích.. Ale .. neměnila bych... tady je TÁÁÁK krásně!!! Přibíhám k další kontrole... „Jo, to musíte dolů na občerstvovačku a tady u nás se pak zastavíte  až půjdete zase zpět. Nebojte, je to je kousek, mírně zvlněné klesání a za necelého 1.5km si pochutnáte na polévce. A takový optimismus, to už jsem dlouho neviděl...  Tak snad to vydrží i na cestě zpátky!“ Jo, v to já doufám taky... jenže z „pomalého klikatění“ cestičky dolů se stává peklo v podobě „seběhu sjezdovky“. A pod tímto slovním spojením už si většina běžců dokáže tuto situaci dobře představit. Sestup do Rusnavy je krutý, ale nic to není oproti tomu až tuto cestu po rozpáleném slunci, kolmo vzhůru po sjezdovce půjdeme za chvilku nazpět. Okamžitě nad tím přestaň přemýšlet, proč se zbytečně nervovat.   

Polívčička... vývar skoro dobrý jako od maminky. Usosávám vodu, ionťák i polévku z kelímku, beru banán, hrst rozinek a opět meloun se solí, doplním si vodu „na záda“, strkám hlavu do sudu a vyrážím „do nebe“. Už při výstupu na Jehelník jsem si Tomáška zpívala.. „pudu do nebe, do nebe, do nebe... do nekonečna...  MP3 přehrávač jsem nechala doma, budu si užívat přírodních krás a zvuků a hlavně konverzovat s parťákem  a nebudu muziku ani potřebovat.. a když by, tak prostě budu zpívat :-) ! A  jak se tak škrábu k výšinám a prozpěvuji si (už ani nevím co), míjí mě protiběžící s nechápavým výrazem. Asi jim nepřipadám normální... A v mezipauze mezi písněmi najednou vidím pána před sebou, jak si poťukává na ucho a jen se usmívá: „Sakra, ta MPtrojka mi dneska nějak blbne...“ A to mě pobavilo :-)! Radost z běhu prostě musí být vždy a za všeech okolností.

Jsme nahoře, zpátky na pláních nad Rusnavou a se „Študenstkou halenkou“ na rtech se ženu vpřed. „No počkéééj, zastav se, kartičku... kontrola.“ Nezdržuj, vidíš jak je rozjetá... ještě nám vynadá, že ji tady stavíme...  A už máte před sebou jen třetinu...“. „Kluci“ jsou strašně milí. Asi jsme se potěšili a zvedlli si náladu navzájem, ale tohle jim neodpustím. Nikdy nikomu něvěř, že už je to „jen třetina“. Hodinky už neměří, slouží pouze jako orientace v čas a jsem líná tahat mapu... ale možná to odpovídá, nee? Ve skutečnosti jsem na cca 37. Km, tj. ještě třicet do cíle... Ještě, že to raději nevím a chlácholím se představou „pouze třetiny...“ Tak hurá dolůůů, rovnou za nosem. Míjím Kristínku, popřejem si hodně štěstí a „předbíhám se“ s maminkou a její dcerkou, které pospíchají na autobus. „A proč to dělají?“ „No víš, oni celý den sedí zavření v kanceláři, tak si to chtějí něčím vynahradit, tak pak tady takhle blázní...“ No, něco pravdy na tom asi bude, ale.. není toto bláznění překrásné?!? JE!

Začíná se mi ozývat žaludek a já hledám nejbližší křoví.. nedá se svítit, když musíš, tak musíš.... No, ale nebylo mi nic a je mi líp! Sluníčko pálí a hřeje a milý pán zahrádkář mi jde napustit plnou konev studené vody na „zalití a ochlazení mé hlavy“... hmm, to je lahoda... a mažu do lesů. Nastává „méně příjemnější“ místo na trase. Lesní cesty, člověk se občas s někým potká, neustálé mírné stoupání, za chvilku opět kopec jako blázen a stále nahoru, výš a výš... V lese vidím pohozené obaly od „gelů“ a úplně mi to hne žlučí.. někteří lidé jsou fakt h..ada... L A najednou vidím chlapíka, který se tak divně skrčeně válí na louce... prý křeče a vyčerpanost... Copak asi dělá můj parťák, snad už je v pořádku aspoň v Rajnochovicích... Je něco kolem 18h večer.. v tuto chvíli jsem si naivně myslela, že se budu blížit cíli.. no nic... jdu dál! Cesta příjemně ubíhá, dávám se do řeči s chlapíkem, který má stejný batůžek Quechua z Decathlonu a ptá se mě, jestli jsem ho taky koupila v Ostravě :-).

„Připravte si kartičky, máte „tajnou“! Máte tady vodu na osvěžení jestli chcete... No a teď už je to „jen půlmaraton do konce... už jenom 21km...“ „Cožeee??? Tohle už mi tvrdili cca před hodinou???“.. Ne, fakt, už je to jenom „kousek“. Seber síly a mazej do toho kopečka... Sluníčko pomalu padá za obzor a já sbíhám na kontrolu a předposlední občerstvovačku – „Držková“. Jak vtipné, jelikož po tom, co najednou za zády uslyším, že teď už to máte fakt „JEN 21km“ do konce, tak mám chuť jim předvést takovou držku... tak vybuchnu, jestli si z nás opravdu už dělají srandu, nebo co to má znamenat, že už potřetí dneska slyším, že už je to „POUZE dvacetjeden kilometr do cíle“. Ne, ale teď už fakt... „No víš co, my jsme si pro dnešek vybrali takové univerzální číslo... Vtipnééé... „Ale už vás čekají jen dva kopce“... a  z druhé strany.. „No ale jaké!!!“.. raději nechci vědět... Reálně by mělo být do cíle cca 17km. Meloun, možná celý balíček polomáčenek, dolpnit vodu a jedem dál... Za chvilu mi meloun poleze už i ušima, ale když on je tak slaďoučký... vynikající.

19:00 a volám domů mamince, že ještě nějakou chvilku potrvá, než se dostanu do cíle... naivně hlásím max. dvě hodiny... cha cha cha... to mám ale nápady... Jakmile se ale „vyšplhám“ nahoru, najednou cítím, že to půjde, a tak běžím... v nohách ani známka únavy... a tak to metám hlava nehlava, za chvilku začne být tma a já mám jen malé cyklistické světýlko... jenže v zápalu boje si najednou uvědomuji, že nevidím „fáborky“... zapomněla jsem odbočit... Vracím se někollik desítek metrů zpátky... a jak jinak, než do kopce.. zbytečně vynakládám drahocené síly, ale nechala jsem se unést tou lehkostí a sílou okamžiku... jde na mě úzkost, že  „nestíhám vytyčený cíl“, že stojím za starou bačkoru, kolik je hodin a kde já jsem... chtělo by to rychle ty chmurné myšlenky zahnat... Tak hurá na Tesák. Tam už jsme dneska jednou vylezli, ale tentokráte se tam vyškrábeme trošku z jiné strany. Předbíhám pár lidí... „To je utrpení, už fakt nemůžu.“ „Pojď, makej, makej, to už dáš. Musíš najet na režim „seno – sláma“ a ono to půjde...“ snažím se motivovat spoluběžce... Aneb jak by mě citoval můj milovaný Pája – „a v tuto chvíli už prostě musí nastoupit hlava...“ :--) Ale prostě a jednoduše „U mě (stále) dobrý!“ Nohy trošku „bolijó“ (tak to je jasné, tělo na takový příděl není zatím zvyklé), ale jinak pohoda, kllídek, tabáček... :--)

„Pivo, polívku – hovězí s knedlíčkama, dáte si? A Kofolu, chleba se škvarkovou pomazánkou...a kelímky recyklujeme!!!“ „Luxusní“ občerstvovačka... ale pivo by mě zabilo, tak hltám Kofolu, žaludek už začíná pod nadmírou vody trochu protestovat. Hlavně zoufale „studuji“ ceduli s udanou vzdápeností... necelých 12km do cíle!!! Tak snad teď už do dvou hodin...?!?... „Kde je ta slečna s tou bezlepkovou dietou?“ Tak to je hustý... oni jsou neskutečně vybavení, připravení a mají „chleba“ pro všechny. Já to sice neocením, ale velký palec hore! Na chvíli sedám na lavečku a regeneruji. „Máte tady ceduli sprcha a voda, jsou tím směěrem teda i záchody?“ „Ta sprcha, to je támhle u plotu ta hadice s vodou... :-D ... ale jestli si chcete odskočit, tak dovnitř a napravo...“ Zábava přeci musí být...

Začíná se opravdu rychle stmívat, chytám se dvou holčin a štrádujeme si to pěkně spolu. „Tak nahoru na Čerňavu to asi ještě vydržíme a pak teprve vyndáme čelovky. Jak jsi na tom s kolenem, půjde běžet?“ „No ještě bych mu chvilku nechala...“ Pokud se rozběhnout, tak je ztratím... jelikož tma se neúprosně blíží a viditelnost v lese jej čím dál tím menší... Člověk přestává moc jasně vidět kam došlapuje... Ano, ano, tady si to vybavuji, tady jsme přeci už šli... za noci ale vypadá vše úplně jinak.

„Raz a dva, raz a dva, lezeme vhzůru, jedna hůlka vpřed, druhá...“ A jsme na místě, kde jsem se porpvé trošku bála, kde mám svou běžeckou polovičku, jelikož já už dlouho na vrcholku a on stále nikde. Zatím s emi neozval... snad je v pořádku... Holky odpočívají a já se odpojuji, chci to už mít brzo za sebou... nemám z té temnoty moc dobrý pocit a navíc čelovku nemám, pouze to cyklistické světýlko, které mám jako „prstýnek“ na ruce a snažím se ho mířit před sebe, na nohy...    

Šup z Čerňavy dolů a hned už zase nahorů. Už potřetí mi volá taťka, zda už jsem doběhla... Ječím na něho do telefonu, že teď se mi to opravdu nehodí s ním mlluvit , opravdu ne a až doběhnu, tak mu zavolám!!! Do toho mamka se slovy, proč to dělám, co tím chci dokázat a jaký to má vlastně všechno účel a jestli to prostě nechci vzdát... No, idea by to nebyla špatnám prostě si tu někde sednu na pařaz a počkám až někdo půjde okolo a vyzvdene mě... Chápu, že oba dva nemají představu, co tam vlastně dělám, já sama nevím jasnou odpověď na otázku proč, ale ten pocit, který právě prožívám, to je ta odpověď. „Proč bych to měla vzdávat, když se cítím v pohodě, když mi nic není... ?!?... a posledních pěkných pár kilometrů mi zní v hlavě pouze tato věta... „I´m all for testing limits...“ ale narozdíl od Anastasie „I don´t put myself at risk tonight“... Jj, Christian.. vyměnila bych teď teplou postel s knihou místo už druhého stoupání na Jehelník...?!? NE, NE a NE... endorfiny jeodu na plné obrátky...  Za zády „cítím světýlko“ a slyším telefon... „ne, ještě jsem nedošel, zavolám ti...“ Jo, to je mi povědomé, taky se o mě bojí. A tak se dáváme do řeči... a já našla na posledních asi 7km skvělého parťáka – Honzo, mrzí mě, že jsme se ani nepředstavili a já tě našla až podle výsledkové listiny...! Ve dvojici se jde vždy lépe, a tak i cesta do kopce „docelaa ubíhá“. Před několika hodinami jsem zde radostně vybíhala posledních pár metrů za mohutného aplausu „kontrolorů“ a nyní už trošku zoufale vyhlížím ten „nejhorší“ vrchol – Kelčský Javorník. Začíná to být ale nějaké „zdlouhavé“... a najednou už slyšíme zvonec . Jsou tam, my už jsme skoro tam!!! YES, YES, YES... Cvakáme a frčíme dál! „No a co teda hlásí hodinky...?!? Ježiši, ještě ŠEST kilometrů“... ale to už  oproti tomu co máme za sebou nic... Jen ta tma je „nepříjemná a trošku zdržuje“. „Pospícháš? Mně se totiž jde s Tebou dobře no a chci se zeptat, zda bychom takhle spolu nemohli „pochodovat“ až do konce.“ „No, hele to pivo mi neuteče a snad nějaké zbyde a to už mi je jedno, jestli to dojdu o 5 minut dřív  anebo později, takže v pohodě.“

Strašně ráda bych šla rychleji, ale cesta není „nejpohodlnější“, prostě horská lesní cesta, nerovnosti, kameny, „klouzající písek“ a k tomu všemu tma jako v pr... Jdou docela hezky vidět hvězdy J! Takže naše rychlost není nijak závratná a člověk ten kopec prostě musí slízat opatrně... Jo, někdy je opravdu lepší do toho kopce lézt nahoru než pak následně „sestupovat“. Možná by bylo lepší se prostě skutálet dolů, bylo by to rychlejší. Začínám si notovat do kroku a jak tak míjíme skupinku běžců, Honza prohodí něco o soukromém MP3 přehrávači... Když prostě to ani jinak nejde.. a jedeme hezky to kroku... Bohužel cesta se začíná „kazit“ a my musíme „zpomalit krok“. Ptám se každou chvilku „kolik ještě“. Pět, čtyři, tři, dva.. už tam budem, už tam budem...!!! Vidina cíle ubírá na síle... jak už člověk přemýšlí dopředu, že už to má „skoro“ za sebou a myslí na tu cílovou bránu, jídlo,, odpočinek... a PIVO!!! Únava se hlásí o slovo... Už ale vidíme světla, slyšíme muziku... jeden a půl.. to už je kousek.. a určitě už to dáme do 15 hodin... Pane Bože, co to je?!? To fakt jaako myslí vážné, tuhle cestu??? Poslední kilometr je strašně vysilující... Vyčerpanost se dostavuje, cesta se pomalu mění v boj o přežití, jelikož terén je opravdu příšerný... Nevím kam šlápnout, bojím se abych nespadla, něco si na těch posledních pár stovkách metrů neudělala... Ještě se dělím o posledních pár loků vody, předbíhá nás perfektně osvětlený „Robocop“  a ... konec lesa, vbíháme na silnici! „Tak kluci, jdeme na to, to dáme...!“ Rozjíždíme to „na plný koule“... Ani jeden z nás asi ani neví, kde se to v nás vzalo, ale my nasazujeme „vítězné tempo“ a „sprintujeme“ do cíle, který je necelých pět set metrů před námi. Všichni nám aplaudují, tleskají, pokřikují a my se cítíme jako vítězové... TEN POCIT!!! Wow, wooow, wooooow, wooooooow,... nepopsatelný.. to nejde nijak vyjádřit, to chce zažít... V tuto chvíli si už nejsem schopna vybavit, zda to bylo „slabší či silnější“ než doběh maratonu, všechno má své poprvé a tohle je zase něco jiného, ale... ÚŽASNÉHO!!!

Probíháme cílovou branou, je něco kolem tři čtvrtěna jedenáct, běžela jsem přes 14 a půl hodiny čistého času (ano, velkou část z toho samozřejmě šla). Neskutečně šťastná, ale zároveň unavená. Náš mozek je ale neskutečně „naprogramovaný“. To, že jsem před minutou běžela do cíle bez jakýchkoliv zámek bolesti a únavy, tak metr za cílvou čarou nejsem schopna udělat jeden jediný krok a „doplazit“ se do tělocvičny je utrpení. Ale teď už mi to je jedno, teď už mě může bolet cokoliv! Jsem tady, jsem v cíli Hostýnské osmičky, pokořila jsem 66 km horského ultra trailu!!! S klukama si gratulujeme, plácáme po zádech,, protože  jsme dobří, dokázaali jsme to, jsme tu!!! Deset vteřin po doběhu telefon od mamky, kde teda jsem, že poslední kontrolu jsem pípala už je to bůhví jak dlouho... „Maminko, jsem v cíli!!! Spokojená a nesmírně „silná“, jsem v pohodě, kromě bolesti nohou mi ani nici není... Můžeš jít v klidu spát, zavoláme si zítra :-)!“

Jdu najít batoh, lísteček na guláš, pivo a vitamínovou bombu v podobě kelímku s ovocným salátem (to byla mňamka). Vysoukávám se z propoceného  a špinavého oblečení, chtěla bych se jí osprchovat, ale do té nehorázně ledové vody nevlezu, to by mě trefil šlak. Tak trochu se „rádoby“ umeju a jdu se najíst. Jsem  vyhladovělá, jelikož tělo pořádně makalo a navzdory všem „pravidlům“ se pouštím do vynikajícího hovězího guláše. Eliško, nikdy mi tak strašně moc guláš nechutnal jako teď v těch 11 hodin večer... J!!! Kupuji si malinovku, to pivo vypiju jen tak z povinnosti, jelikož je teplé a jen sedím a rozhlížím se kolem sebe po těch borcích, kteří se tu už možná baví několik hodin... no, třeba příště... Zároveň vzpomínám no moje holky, kdepak ony jsou na trati... Snad všici dojdou v pořádku. Já bohužel nemám sílu na ně déle čekat a tak se odebírám směr tělocvična ke karimatce a spacáku. Nohy mažu koňskou mastí, lehám na tvrdou zem, ale bolestí se nemohu ani pohnout... Dokud je tělo v pohybu, tak je to dobré, ale jakmile se člověk zastaví, jde to pak z tuha... Zábava je živá až do pozdního rána, takže člověk nemá moc šanci „spát“. Spolu s „hlukem“ se mu ozývá i každý sval jeho těla a k tomu všemu to příšerné vedro... Ale nějak to jde a aspoň na chvilku zamhouřím oči. Ráno stejně musím brzo vstávat, musím na vlak zpátky do Prahy... No, naivně kdysi dávnou jsme si přemýšlela, zda má cenu tam spát a nebo rovnou po doběhu jet směr Praha... Nezkoumala jsem to, ale pochybuji, že by v sobotu v 11 hodin večer jel ještě nějaký vvlak či autobus...

Ráno je vtipné, ostatně jako pokaždé po závodech, kdy můžete vidět „stejné mrzáky“ kolem sebe jako jste vy. Ale všichni jsme zase o něco silnější a zase jsme si dokázali, že můžeme zdolat „něco víc“. Takže obrovská gratulace všem a nezapomeňte, co bolí, to sílí J!!! Mám strašně oteklá chodidla, ale zbytek těla reaguje docela dobře. Beru si nějaké zbytky ovoce, müsli tyčinku a pomalu se chystám na vlak... musím pěšky a zjišťuji, že to pravděpodobně nebude „co by kamenem dohodil“... Naštěstí můj noční finišman Honza mi opět podá pomocnou ruku a hodí mě na zastávku. Od startu/cíle závodu je vlak vzdálený skoro 4 kilometry... no nevím, zda bych to v případě nouze uběhla.. s batohem spacákem a karimatkou na zádech...

Ve vlaku nožičky bolí, nemají moc velký odpočinek a pohodlí, ale cesta ubíhá rychle a bez problémů a v Praze jsem „za chvilku“. Plna energie házím batoh do kouta, pouštím film a relaxuji, ale abych tu radost a štěstí ještě více podpořila, jakmile opadává velké vedro, oblékám oficiální tričko H8 a vybíhám na malé „kolečko“. Vyklusat se, užít si ten slastný pocit „vítězství“. Sama nad sebou, další posunutí  mých hranic. A aby se to nepletlo, tak si v pohodovém, opravdu klidovém, tempu dávám 5, 08 km v čase 38.08 a trasu ve tvaru osmičky, hezky s výběhem do kopečka na Vyšehrad... A po bolesti ani vidu, ani slechu... teda pokud se nezastavím, neběžím z kopce a nebo nedej Bože nechci sejít schody... :-D   

Díky všem kolem za zorganizování této fantasické akce a po loňském YESenickém maratonu mám další novou lásku... a ...  Rajnochovice, za rok mě tam máte zase!!! Bylo to ... úžasné, skvělé, báječné, perfektní, senzační, ... dokonalý závod, naprosto fantastická organizace, vynikající trasa, pohádkové prostředí... bezchybný, skvostný, jedinečný... nádherný víkend...<3... Ještě jednou velké DÍKY VŠEM!!!

Bohužel díky pracovním povinostem je článek dopsán později, než bylo plánováno... :-(