YES!enický maraton aneb úsměv i hory přenáší…

Zima, zima, zima, všude je… veliká… ale po sněhu ani památky. V Paříži jsme se letos sněhu nedočkali. Ani jednou. Takže zimní příprava na běžeckou sezónu probíhala na plné obrátky, v zimě, dešti, žádné výkyvy počasí nás nedostanou. Nic naplat, vyběhnout se musí, a to za každého počasí, ty kilometry se samy nenaběhají… a v mém běžeckém deníčku již několik měsíců svítí mé letošní přelomové okamžiky – dubnový Marathon de Paris a zářijový Barokomaraton Plasy.  Ale chtělo by to ještě najít nějakou třešničku na dortu.

První adventní víkend, začátek prosince, Paříž je již překrásně vánočně ozdobená a v naší běžecké skupině se opět začíná rozvíjet další, velmi lákavý plán… Stále absolutně netuším, co to je 42,2 kilometrů, ale nápad běžet marathon v Jeseníkách, nádherném horském prostředí mě totálně dostal, již od první vteřiny. Je rozhodnuto. Okamžitě jdu zjišťovat informace. Plánovaný termín – 23. sprna – Zapsáno!!! .. a už teď se nemohu dočkat. Otázkou je, zda běžet jen půlku a nebo rovnou celý, když vlastně ani nevím, co mě to vlastně čeká. Zatím to nebudu řešit, času dost, jen hlavně nezapomenout na registraci.

Týdny a měsíce plynou, kilometry do běžecké aplikace přibývají. Dva březnové úžasné půlmaratony – Paris a Chartres, můj první maraton v dubnu v Paříži, na který budu vzpomínat celý život, který byl naprosto úžasný, ale také bolavý. Ale dala jsem to a ty pocity po doběhnutí… nepopsatelné. Jde to uběhnout maraton! Není to sranda, stojí to hodně sil, energie a přemlouvání sama sebe – nevím, zda více hlavy a nebo těla, aby nepřestávaly a šlapaly dál, ale pak… to proběhnutí cílovou bránou… I believe I can fly… jen se odlepit od země a vzlétnout!

Těsně před odjezdem na můj druhý maraton na hranicích Bretaně a Normandie k hradu Mont Saint Michel, vyplňuji registraci – 20. květen - děkujeme za Vaši registraci do závodu Jesenický Maraton 2014. Jste evidována pod registračním a startovním číslem 73. Těšíme se na Vaši účast… Já také, ani netušíte jak. A ještě takové šťastné číslo! YES!

„Panebože, to snad nemyslíš vážně, zbláznila jsi se? Myslíš také na svoje zdraví? Myslíš si, že to vážně uběhneš?“ S jinou reakcí jsem doma ani nepočítala, bylo mi jasné, že mé nadšení nikdo sdílet nebude. Nic naplat, já si svou radost nezkazím. Jsem přece holka z hor!

No, teď ještě pořádně začít makat, tak kdy teda začne příprava na ty kopce? Mám z nich respekt, jelikož pořadatel slibuje 2000 metrů převýšení a po trápení se na Pošuku, kdy jsem se 16km plazila do kopců a s láskou vzpomínala na „pouhých“ 42 maratonských kilometrů to bude mazec. Sama moc dobře vím, že kopce nejsou má silná stránka – nahoru to jde pomalu, zadek a stehna pálí jak čert, a dolů mám nějaký brzdící reflex, takže to nejsem schopná „pustit“. To je prostě výzva! Naštěstí okolo mého tréninkového rybníčka je převýšení spousta a čas snad natrénovat také bude.

Druhý maraton zdárně za mnou, dvě velké krize (na 30. a 38 kilometru) se projevily, ale pocity opět úžasné, a tak vzhůru do dalších závodů. Nabuzená a vyhecovaná, mám kolem sebe kamarády, které jsem k běhání také strhla a tak se mi běhá krásně. Jen ten čas neúprosně letí a ani se nenaději a za chvíli už budu muset balit kufry domů. C´est la vie a změna je život.

Měsíc do startu YES!enického maratonu a já dostala od svých přátel ten nejúžasnější dárek, jaký si jen běžec může přát… Megapřekvapení v krabičce… Nové, krásné, úžasné Garminky!!! Radost byla neskutečná a navíc s pocitem, že teď už to bude-musí běhat samo.

3. srpen 2014... muselo to někdy přijít – „Au revoir, ma France, a bientôt!“ Dva nádherné roky prožité ve Francii, které mi skoro od základů změnily život. Nikdy nezapomenu, nikdy. Loučení bylo těžké a návrat krutý. Smíšené pocity po návratu domů, motivace a radost z běhání se vytratila… Vystřídáno to bylo nutností. Za pár dní poběžím horský maraton, takže musím vyběhnout, musím natrénovat ty kopce, ale ani hlava, ani tělo nechce. Je to šok. Najednou se vše kolem vás změní, vy jste vytrženi ze své reality všedních dnů, na kterou jste byli za poslední dva roky zvyklí. Naštěstí doma bylo práce nad hlavu, takže dny ubíhali jeden za druhým a já se ani nenaděla a moji francouzští kamarádi, moje milovaná rodina přijela za mnou do České republiky na prázdniny. A začal výletní kolotoč za poznáním krás naší České země střídaný s trénováním na můj horský běh.

Trénovat do kopečků v Českém středohoří a Krkonoších není žádný problém a já se cítila čím dál tím lépe. Jde to, je to tam a … já se těším! Ano, opravdu se těším! Bude to skvělý zážitek, konečně se podívám po dlouhé době do Jeseníků, navštívím své přátelé, které jsem rok neviděla, potkám zase další Báječné a hlavně poběžím YES!enický maraton!!! YES!  

Pátek 22. srpna 2014, jeden den do dnu „Y“. Ráno smutné a uplakané loučení s mými milovanými francouzskými přáteli a hurá do vlaku směr Praha a Jeseníky! Život nám často postaví do cesty spoustu překvapení a příjemných chvil, a tak mi cesta uteče, ani nevím jak. Mám na co vzpomínat, na zážitky posledních dnů… V hlavě se mi honí spoustu myšlenek, ale úsměv od ucha k uchu… jak já se těším!

Smíšené pocity ale na sebe nenechají dlouho čekat, a tak při čekání na vlak od Brna směr Jeseník, mě dostihne nostalgie… přeci jen tuto cestu mám z posledních let zažitou v trochu jiném kontextu… ale všechny překážky se musí překonávat, od toho tu přeci jsou a bez nich by byl život moc snadný. Ale v Jindřichově mě čeká velmi vřelé přijetí a já se cítím fantasticky. Mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi a to je ta největší podpora, jakou člověk může mít.

Nervy už trochu začínají pracovat, žaludek se trochu svírá, ale stále převažuje ten „pocit štěstí a těšení se“ – už zítra! Tajně doufáme, že předpověď počasí se nevyplní, jelikož slibuje déšť, déšť a zase jen déšť, celý den. A běžet 5 hodin (tajně v tento čas doufám) v neustálém dešti by byl tak trochu test a trest v jednom. Na večeři už mám nachystaných trochu těstovin, jogurt a rozinky, zbytek na ráno na snídani, věci do batohu nachystány a hurá spát, zítra bude náročný den.

Jak Křemílek s Vochomůrkou vařili mlhu… Ne, to není začátek pohádky, to byla realita sobotního rána. Po osmé hodině ranní odjíždíme na Ramzovou, kde není vidět dva metry před sebe. „No, potěš koště!“ Také to má ale výhodu - alespoň nebudu vidět před sebe, co mě čeká. Na druhou stranu na kopcích to asi bude vypadat hrozivě a představa, že se někde nahoře ztratím, elikož to tam neznám, není zrovna lákavá. Registrace vyřízená během chvilky a tak jdeme na chvilu do teplé hospůdky. „Mlha přede mnou, mlha za mnou“. Zaříkávadla jsme nezkoušeli, ale jaké pak bylo obrovské překvapení když se po chvilce to „bílé mlíko“ před námi rozestoupilo a začalo pomalu, ale jistě ustupovat směrem k vrcholkům a na nás začaly vykukovat první paprsky – ano – SLUNÍČKO!!! Přeci jen bude krásně…

Moji dva loupežníci, co mě přišli s maminkou vyprovodit na start mi udílejí kázání: „Teto, ale vrátíš se brzo, že jo? Poběžíš rychle, abychom si mohli pak hrát, že ano?“ „Ano, slibuji, kluci, že budu dělat vše, co je v mých silách, abych se co nejdříve vrátila za vámi.“ Jsou to prostě zlatíčka.

Ještě se s nimi proběhnu, protáhneme se, jdeme si poslechnout výklad trati a hurá ke startovní bráně. Odevzdávám ještě kamarádce bundu – „prostě nebude zima ani pršet!“ a řadím se po bok Báječných - Káji, Janči a Tomáše do houfu všech natěšených běžců. Kolem mě převážná část chlapů, ale jsem překvapená, že nás je poměrně dost, něco kolem 250 šílenců to bude. „Tak jaký máš cíl, na jak dlouho to tak vidíš…? No doufám, že se vejdu do limitu…“ ozývá se kolem mě a já jsem šťastná, že jsem tady. „Jedna minuta do startu!“ Ještě jsem nevyběhla, ale hormony štěstí už pracují na plné obrátky. Moje milované Garminky už nachystané, dneska to pro ně bude první velká závodní zkouška.

A vyrážíme! Hned na startu se trochu zamotáme, jelikož nikomu se do obrovského rybníka z kaluže, který je přímo před startovní čárou nechce. Dav se pomalu ale jistě dává do pohybu, nasazuji sluchátka od uší, zapnout muziku a hodinky a jedem! Začátek je pohodový, mírně zvlněný terén, to abychom se trochu zahřáli, než přijde to opravdové peklo. Stále běžíme v obrovském houfu, a tak první sestupy vypadají spíše jak fronta na banány… přeci jen úzké lesní cestičky nejsou stavěné na takovou hordu nadšenců. Les všude kolem krásně voní, je po dešti, trochu to klouže, ale je tu BOŽSKY! Zpívám si, je mi nádherně… „Aha, tak tady je někomu ještě hezky do zpěvu.“ „Já si zpívám furt, a jak by taky ne, když je tu tak krásně“! Pár slov a hned to člověku vyloudí úsměv na tváři. Jenže je pár minut po startu a baterka od MP3 hlásí, že je na nule… Sakra, bez muziky skoro 40km??? No budu si holt užívat krásu přírody… ale v tomhle případě mi to vůbec nevadí… jen mě mrzí, že ty rychlejší písničky mě nenakopnou… Budu si opravdu hold muset zpívat, a to celou cestu…

Už je to tady… Více jak tří kilometrové stoupání na Šerák, do výšky 1329 m.n.m. Počáteční snahu o běh za chvilku vzdávám a říkám si, že musím šetřit síly na později, dneska budu nohy ještě potřebovat. Za mnou slyším rozhovory o tom, jak kdo trénoval, a že je lepší chvilkami přeci jen v tom kopečku popoběhnout, protože při „chůzi“ ti ty běžecké svaly opět „zakrní“, jenže ani na popoběhnutí už nemám sílu. Už asi funím jak lokomotiva a lidi mě berou zleva/zprava a v tom slyším povzbuzujícím „Tak, Báječná ženo, jdi, jdi!“ Wooow, to se mi ve Francii nestalo a je to tak milé. Snažím se s úsměvem odpovědět „Já jdu, snažím se seč mohu, ale o ono to moc nejde…“. Na hlášku, že mám pěkné tričko (na zádech napsáno Báječné ženy v běhu – Když běžíš, tak krásníš) hbitě odpovídám – „a pěkný úsměv k tomu!“ „No ten zatím nevidím…“ … a tak se škrábeme dál nahoru, zatím se ještě statečně držím vpřed. Jednou to ale přijít muselo a tak mě skupinka za chvilku předbíhá. „Tak teď mi teda ještě ukaž ten svůj úsměv… Nooo, dobrý, fakt jo… to jsem si nemyslel, že budu ještě při maratonu laškovat…“ A to člověka prostě musí nakopnout. To prostě dám! A stoupáme k nekonečným výšinám… Jeden horizont, druhý horizont, třetí...  a stále nic, jen takové menší „odpočinkové rovinky“. Konečně jsme nahoře na Šeráku, kde na nás čeká voda. Chuděrka slečna je na občerstvovací stanici sama a tak trochu nestíhá, ale ten chvilkový odpočinek mi rozhodne nevadí… Ty krááá….o… To, co se přede mnou objevilo, bylo něco neskutečného. Ještě v takovém pozdním ranním oparu, přímo jak z pohádkové krajiny se před námi usmívá Praděd. Pohled pro bohy!!! „Krásný vzhled, je na ten boží svět… ty modravé hory, v hájích běžců sbory…“ Krása, nádhera… až do chvíle než se člověk trochu vzpamatuje a podívá se lépe. Ano, před námi se majestátně tyčí Praděd, ale před ním jsou ještě další čtyři kopce… a vzhledem k tomu, že k tomu vrcholu musíme, trošku demotivující panorama. Ale což, za to to rozhodně stojí.

Jsem hodinu na trati a mám za sebou „jen“ něco málo přes 6km… v normálním tréninku mám obvykle skoro dvojnásobek… Snažím se propočítávat, ale na nějaké závěry je ještě brzo. I přes to úporné „kolmé stoupání“ se cítím báječně a sil mám na rozdávání, a tak si dovolím na seběhu zařadit na vyšší rychlost. Po chvilce ale zpomaluji, stoupáme na Keprník. Snažím se udržet nějaké rozumné „chodecké“ tempo, ale pálí to, pálí, jako čert. „Ahoooj, vítáme vás na Keprníku, máš moc pěkné tričko“. „Já vím, děkuji, a taky podkolenky!“ Jak člověku stačí málo k tomu povzbuzení…  

Teď náš čeká pořádný sešup dolů - posuneme se o více jak 7 km dál a klesneme o 300 metrů níže, na Červenohoroské sedlo. Ta panoramata!!! Nádhera, srdce plesá nad tou podívanou. Sbíhám s rozjařeným úsměvem dolů, vítězně roztahuji ruce, aby mi Jirka udělal na památku pěknou fotku a zahýbám doleva - občerstvovací stanice, YES! Voda, ioňták, cukr… hodím do sebe pár kelímků, do pusy nacpu kostky cukru s hltem vody a vyrážím dál. „Kde je Karolína, nevíš?“ „Určitě někde kousek za mnou, za chvilu je tady.“ S „báječnýma“ holkama jsme se rozdělily hned po startu, každý valíme svým tempem. Je mi báječně!

Křižujeme hlavní silnici, kde nám dobrovolníci hlídají „bezpečný přechod“ a navádí na časovou kontrolu - „hlavně nezapomeňte podběhnout tu bránu, aby vám to sejmulo čip“. „A tamhle za rohem na nás čeká ta lanovka, že?“ „Jojo, je tam nachystaná, ale pssst, nikomu to neříkejte!“ Já jsem prostě huba nevymáchaná J, ale určitě klučinovi i mně to opět zvedlo náladu. Chvilku se střídá rovinka s mírným stoupáním a někteří přecházejí do chůze. Vydrž, ještě ne, ještě je čas, teď ještě ne, ještě máš sil spoustu! Au, au, au, projela mnou šílená bolest nártem… snažím se to rozhýbat, jinak došlapovat, nic nepomáhá. Musím na stranu a zkusit protáhnout. Ne, to neee, jsem teprve na 17 kilometru, to mi nemůžeš udělat. Natáčím nohu na všechny strany a bolest trochu ustupuje. Zkusím to prostě vyběhat, stejně mi nic jiného nezbývá. Ještě chvilku nějaké píchání na došlapu cítím, ale vzhledem k tomu, že začínáme opět stoupat k výšinám a já přecházím do chůze, tak na to nemám čas myslet.

Seznamuji se s Danou a Ivošem, domluvili jsme se, že poběžíme spolu. Stále se jen předháníme, z kopce do kopce a v partě nám to půjde přeci jen líp. Prohodíme pár slov, běží se nám hezky, i když přes „dřevěné mosty“ máme co dělat, aby nám mezi šprušle nezahučela noha. No není to ideální povrch na maraton. Ale ta krajina, ta panenská příroda kolem, radost pohledět. Vylezli jsme až na vrchol, já do sebe musela hodit hroznový cukr, jak už mě ty svaly nechtěly poslouchat. Hold kopce nejsou procházka růžovou zahradou. Hurá na občerstvovačku na Švýcárně! Opět – voda, ionťák, cukr. Mám šílenou žízeň, a tak do sebe liju jeden kelímek za druhým. To to sluníčko, pálí a pálí, počasí vyšlo parádně! Ivoš ještě doplňuje pitný režim, s Danou vybíháme napřed. Střídáme běh s indiánem, jelikož náš čeká výšlap na Praděd a jsme teprve v polovině, síly ještě budeme potřebovat. „Je to asi 2,5km na křižovatku a my to pak máme nahoru na Praděd ještě 1,5km, tam se budeme kolem něho obtáčet.“ Ufff… stoupáme, snažíme se o rychlé chodecké tempo, předbíháme masy turistů, kteří také míří k vrcholu, funíme, seč nám síly stačí, už spíše nestačí, a naproti nám z kopečka běží ti, co jsou před námi. Zdravíme se, povzbuzujeme se a konečně jsme u Praděda! Je to chvilku, co jsem pila, ale mám šílenou žízeň a pevně doufám, že nahoře bude alespoň doušek čisté vody – „království za vodu“! „Jo, slečno, ta je jedině s vysokohorským příplatkem!“ Nic, musím to vydržet až dolů na Ovčárnu. „Hlaste čísla!“ „Sedmdesát tři! Máte zapsáno?“ Z kopce letíme jako s větrem o závod, už jen něco málo kolem 15 kilometrů. Voda, voda, voda, ionťák a cukr. „Slečno, nechcete lipo bonbóny? A nebo pivo?“ „Dík, ale to nejde, to si dám až v cíli, na něho se těším od třetího kilometru!“

Poslední větší stoupání, na Petrovy kameny. Prý jeden z nejhorších úseků. Kopec to není až tak prudký, ale jsme na 30. – krizovém kilometru. Danča mě opouští, prý se musí v klidu najíst, tak vyrážím do stoupání sama. „Slečno, mohu se plazit po čtyřech za Vámi? Já jsem měl tři piva, tak abych měl nějakou motivaci J!“ No já si dát tři piva, tak už se nerozběhnu. I když se říká, že to je „nejlepší ionťák“… :-D Čekám, čekám a stále nic… žádná krize.. je mi do zpěvu, něco si broukám, sem tam s někým prohodím nějaké to slovo a vesele stoupáme vzhůru k nebesům. Za námi se tyčí Praděd, který je už minulostí. Jsem tam, jsem na vrcholu Vysoké hole! Čas – 4hodiny 11minut, do cíle něco kolem 10 kilometrů. Loučím se s myšlenkou pěti hodin, ale ani mi to moc nevadí, tady je přece tak nádherně! Rozplývám se nad krásami přírody, šinu si to po vrstevnici v krásném pohodovém tempu, snažím se užívat si ta nádherná panomarata.. A už letím čumákem k zemi. „Míšo, seš v pohodě? Jsi OK, chceš pomoct zvednout?“ Ležím na zádech, nadávám si a nechce se mi vstávat, koukám na oblohu… Merde! „Vy jste se zase kochal, že jo, pane doktore?“ „Vono to snad nemá brzy nebo co!“. Nemá, opravdu nemám, cítím se jak utržená ze řetězu. Cítím, jakoby mě ten pocit štěstí měl na milion kousíčku roztrhat a já se rozlétnu tady po okolí, na vrcholky těch krásných hor! Na tento pád mi ale zůstane na hodinkách malá vzpomínka, „pokřtila“ jsem si je. Čas od času mírné stoupání, ale jinak se stále držíme na horizontu. Předbíhám několik běžců a cítím se božsky. Kilometry ubíhají a žádná krize, žádná bolest, nic takového. Prostě paráda! Poslední malá občerstvovačka – Jelení studánky. „Slečnu tu nefoť, ta vypadá jako by ani neběžela, jak je veselá. Už máme jenom vodu, ionťák už došel…“ „To nevadí, v pohodě, já ho nepotřebuji, voda stačí!“ „Ježiši, tohle že je voda??? To je nápoj pro bohy!!! Vynikající, neskutečná, lahodná!“ „Ta je přímo ze studánky, ledově vychlazená…“ Lepší vodu jsem v životě nepila. Už jenom kvůli ní se tam musím ještě jednou vrátit. Mňam, to byla dobrota.

Vyrážím vstříc posledním kilometrům. „Pardon zleva“. Nic. „S dovolením“. Nic. Tak to prostě musím vzít příkopem. Turistů jsme na trase potkali stovky. Někteří povzbuzovali, smáli se, tleskali, párkrát jsme zaslechli i slova obdivu a respektu, ale na druhé straně byli i tací, kteří se svého „prošlapaného chodníčku“ nechtějí vzdát, závod nezávod. „Jsi skvělá, běž, běž!“ „Díky, díky!“ Usmívám se jak sluníčko, které už ale zalezlo za mraky.  

Jsem na Ztracených kamenech. A teď už to půjde jen dolů, níž a níž. A ejhle, ono to tak lehce nepůjde. Kameny je myšleno opravdu velké mohutné balvany, které člověk musí „horolezecky“ slézat. No nic, hold přidám dalších pár sekund navíc. Cestička se pomalu zvětšuje a já přidávám na rychlosti. A najednou je to opět tady. Pár minut před cílem. Ta příšerná „bolest“ na hrudi… Všechno se mi svírá, nemůžu dýchat, do očí se mi hrnou slzy… ten neuvěřitelný pocit štěstí. Odpočítávám poslední desítky metrů. Sil mám stále na rozdávání a tak si to šinu z kopce hlava nehlava. A za mnou slyším Ivoše. „Tak jsem tě dohnal!“ Paráda, poběžíme do cíle spolu.

A je to tady… štěrková cestička, před námi hlavní silnice… to znamená 50 metrů do cíle… „Ano, takhle se dobíhá do cíle!“ Řvu jako lev, prolítávám cílovou branou, ani nevím jak, a mám pocit, že se roztříštím na milion kousíčků… Nohy bolí, ale oproti těm pocitům, které právě prožívám je to zanedbatelné. Zastavuji časomíru na hodinkách 5 hodin 12 minut 42 vteřin. Doběhla jsem jako 12. z 29. žen a v celkovém pořadí jsem na 137. místě, lehce za polovinou (dokončilo 221 běžců a běžkyň). Posílám hned zprávu mým nejbližším, kteří netrpělivě čekají. Je mi báječně, cítím se nadpozemsky.

Z nebe se začínají snášet první dešťové kapky. Sednu si na chvilku k „báječným“ holkám pod stan a během chvilky se přižene průtrž mračen a leje jako z konve. Upřímně litujeme všechny ty, co jsou ještě na trati. Nad námi se bouří, blýská a oni jsou chudáci někde na stráních nebo v lese. To pivo! A ta klobása! Vydávám se na lov „odměn“. Dostávám překrásné tyrkysové tričko a jdu si vystát tu frontu na pivo a klobásu. Zahučí to do mě ani nevím jak. Jsem hladová a žíznivá, ale nesmírně šťastná!!! Volám svým přátelům, zda by byli tak hodní a zajeli pro mě na Skřítek, jelikož se nemám jak dostat zpátky a za necelé dvě hodiny máme naplánovanou hodinu zumby. Jsem k neudržení, energie mi rozhodně nechybí a na tancování se těším.

Stejně jako u předchozích závodů, stejně jako u obou dvou maratonů, pocity jsou nepopsatelné. Štěstí, radost, spokojenost, úspěch, pocity svobody a blaženosti… opět jsem překonala sebe sama, o něco posunula své hranici. V hlavě mi stále zní několik melodií… „I believe I can fly…“, „Because I´m happy…“, „Liberée, Delivrée…“… jednoduše nesmírně šťastná.

Velké díky patří všem mým přátelům, kteří mě podporovali a fandili mi, moc to pro mě znamená… MERCI… :-*

Byl to úúúžasný závod, zážitky budou až do konce života... nikdy nezapomenu.