Pět nejbarevnějších kilometrů na světě… The Color Run, Paris 2014

„The Color Run aneb nejbarevnějších 5km na světě. Není důležité, kdo první překoná cílovou čáru. Heslem jsou barvy, zábava, pobavit se, radost a potěšení! Přidej se k ostatním běžcům a zažij naprosto výjimečný a nezapomenutelný den.“ 

The Color Run, Paris 2014

„Znáš to, poběžíš?“ zněla otázka od kamarádů z Kolumbie, kteří tady se mnou na Université Saint Quentin en Yvelines de Versailles studují. Ano, znám, už jsem to někde na internetu zahlédla, ale nevím o tom, že by se to měla běžet v Paříži.

Pře více než dvěma lety přišel první barevný den a tato událost „obarvila“ americké město Phoenix, psal se leden 2012. V roce 2013 již proběhlo více jak 100 závodů The Color Run, s více než jedním milionem účastníků.

Poprvé bude tento „závod“ hostit francouzská metropole, francouzská půda vůbec. Své nadšence si tato událost našla hlavně v Americe, kdy je po něm velká poptávka a konají se snad každý víkend v nějakém koutě Spojených států amerických (53 amerických měst s více než 600 000 účastníky). Evropa už se také ocitla pod „barevnou sprchou“, a to konkrétně Itálie, Německo, Nizozemsko a ostrovní Spojené království.

První vlnu registrace jsme již propásli, a tak musíme netrpělivě čekat na druhé, dodatečné kolo. Systém totálně přetížený, na oficiálních stránkách nemožné se přihlásit, aplikace na facebooku také zablokovaná. Z 9 lidí se mi podaří přihlásit alespoň nás tři. No, adrenalin to teda rozhodně je, a pořádný. Registrace úspěšně za námi, ale zůstává spoustu zklamaných lidí. Bohužel, třeba příště.

Nemám čas nad tím přemýšlet, že nějaký závod bude, jelikož mi přijede kamarádka na návštěvu. Musíme vše nějak skloubit. A navíc, mám týden po maratonu, cítím se jako běžecká bohyně, takže to bude spíš jen takový lehký výklus. Tato vzdálenost mi nedělá žádné problémy. Půlhodinka a bude to za mnou, budu pokračovat prohlídkou po Paříži.  

Návštěva a provádění po Paříži, vše se spolu s kurzy zumby nakumulovalo a já byla zaneprázdněná a neměla ani čas vyzvednout startovní set. Startovní číslo se vždy vydává na základě občanského průkazu (cestovního pasu) a papíru od doktora, který je na všechny závody povinný. Tady nebyl. Už toto byla první věc, co mě zarazila. No nic, kamarádi mi napsali, že pro mě vše mají, uvidíme se v neděli před závodem.

Nedělě 13. dubna 2014, poledne, pár minut do startu od pařížské radnice. Už v metru potkáváme velkou masu lidí v bílých tričkách, s barevnými „batůžky“ na zádech. Jen nevypadají moc běžecky. Já jsem natěšená, konečně další závod! Zase se proběhnu, podél Seiny, po nábřeží, kolem Notre Dame, Musée du Louvre, Musée d´Orsay, Invalidovna… a konec před Tour Eiffel… krása. Dokonce malou část poběžíme i po trase maratonu a já budu s láskou vzpomínat. Tady nastává ten největší omyl tohoto „běžeckého závodu“… Rozmysleme si pořádně před každým závodem naše očekávání…

Střed Paříže zachvátila bílá vlna. Povinná „závodní“ výbava – bílé tričko a slunečné brýle. Každý ověšen spoustou doplňků – mašličky, sukýnky, klobouky, tetování, …  ze startovních setů nafukovací plážové míče. Jen většině chyběly i obyčejné běžecké boty. No nic, každý strůjcem svého osudu.

Jdeme na start, který spíš připomíná diskotéku. Je zima. U Seiny fouká studený vítr a mně to moc na zdraví nepřidává - už od čtvrtka se potýkám s rýmou, takže mi neustále teče z nosu. Posouváme se strašně pomalu. Vypouští nás v intervalu cca dvě – tři minuty, v počtu kolem 200 lidí. A i když jste s partou kamarádů, čekání je nekonečné.  A jelikož vím, jak budu po skončení vypadat, nemám ani nic teplého na sebe ani batoh. Pro jistotu.  

Fotíme se, bavíme se. Kolem nás skupinky mladých lidí, kteří si to jdou evidentně užít jako srandu. Já stále v sobě (bohužel) nesu toho startovního a běžeckého ducha. Chyba, velká chyba. „Byli jste alespoň párkrát běhat“? „Ne.“ Aha. Takto zněla odpověď mé skupiny. No, někdy se nevyplatí být „kapitánem“. Občas se vám zhroutí veškeré vaše ideály. V tu chvíli si ještě říkám. Tři mladí lidé, to přeci musí uběhnout pět kilometrů, to uběhne přeci každý. Jak jsem se mýlila…

Konečně vybíháme! Vím, že se musím krotit. POMALU! Mysli na to, stále si to opakuj! Problém je v tom, že jsem přemotivovaná. Jakmile mi prostě někdo řekne běh, nevidím, neslyším a vyrážím vpřed. Opravdu se snažím běžet velmi lehce, vyklusáváme pomalým tempem. Ze začátku to ještě jde, ale postupně naše tempo klesá, a to velmi rapidně. Posledních pár metrů prvního kilometru už „máme“ velkou krizi. Tam na nás ale čeká „žlutý“ koridor. Mé spoluběžce to fascinuje, nabije energií. Za to já. Nic pořádně nevidím (ještě že jsou ty brýle povinné!!!), nemůžu dýchat, hlavu mám celou žlutou a všude kolem sebe plivu, abych ten prášek dostala z pusy. Uuuufff, no tak to bude masakr.  Už jen tři barvy. Tričko mám ale hezky žluté, tak to je hezké. Dokumentujeme naší první zastávku u Louvru a vyrážíme dál.

Přebíháme na druhou stranu řeky, před muzeum Orsay, sbíháme dolů na nábřeží. A z dálky už slyšíme muziku a zelený obrovský kouř „prachu“. Zelená je tráva… no kéž by tu byla tráva, po které by se běželo… Ale zeleno-žluto barevná kombinace na bílém tričku vypadá hezky, děláme další fotky a pokračujeme.

Naše tempo se pohybuje na hranici chůze, ale stále si opakuji – přizpůsob se, buď tolerantní, každý jsme jiný, vezmi to jako odpočinkový a regenerační výběh! Překonávám se, držím „hubu a krok“.

Na nábřeží je spousta stánků s občerstvením, lavičky, většina lidí se baví, občerstvuje se, hraje hry, řádí, tancuje… a já začínám propadat depresi. Já chci běžet, závodit!!!

Šmoulí párty začíná, na můj povel tancovat! A všichni kolem mě to dodržují. Prostě si to užívají, se vším všudy. Třetí kilometr a modrá barva. Žlutý a zelený prášek se pobíháním z trička už skoro sesypal, tak snad ta modrá tam aspoň chvilku vydrží. Kamarád nás instruuje, jak vyhodit nad sebe to barvivo, aby nás mohl vyfotit. Začínám se trochu dusit, ruce mám špinavé od všech možných barev, ještě že svůj obličej raději nevidím. Na tričku skoro žádná barva, zato černé běžecké kalhoty jsou celé barevné. Doufejme, že to půjde vyprat.

Království za vodu! Ani ne tak na pití, jako na umytí. Strašný pocit být celá posypaná práškem. Je to hodně nepříjemné. Pomalu tak popobíháme, snažím se je motivovat, hecovat, už je to jen kousek. Most Alexandra III., už vykukuje Eiffelovka.

Poslední barva. Sláva! Konečně… ale asi to nejhorší nakonec. Červená. Děcka, kteří to na nás „sypou“ si to evidentně užívají, ale proč mi to „stříkají“ přímo do obličeje, sypou na hlavu? Zuřím a trpím jako zvíře. Bohužel je v tomto „probíhacím koridoru“ zácpa, takže dostávám záchvaty kašle a pomaličku se prodírám dopředu. Jsem vyřízená. Kašlu, odplivávám kolem sebe co to dá, šílené. Jediné, po čem toužím, je mokrý ubrousek na utření vší té „nečistoty“. Stojíme frontu na oficiální fotku, nasadím úsměv a těším se na poslední kilometr. Už aby byl konec.

Poslední kopeček, vbíháme do parčíku, míjíme „Železnou dámu“, před kterou se většina skupinek fotí a už jen zatočit a jsme tam. Přebíháme most směrem k Trocadéru a už je veselo. Všichni jsme to ve zdraví zvládli a přežili! Z dálky zní nějaká muzika a já se nemohu dočkat jídla a pití. Kdybys jen věděla Jolčo, jak jsem na tebe myslela! S banány jsem nepočítala, to by byl luxus, ale nebylo tam absolutně nic!!! Hubu plnou prášku, hladová, protože jsem od rána od snídaně nic nejedla (vybíhalo se kolem poledne) a špinavá více, než zvířátko, které se válí v chlívku a nebo v bahně na dvoře. Ježiši, do čeho jsem se to přihlásila! Naštvaná nejen na sebe, ale na celý okolní svět pokračuji dále uzavřeným doběhovým koridorem. K pití na nás nic nezbylo, ale za to dostáváme do ruky další pytlíky prášku. Ne, už ne! „Nechceš vyměnit tvou barvu za mojí růžovou, přeci jen jsi holka…“ ptá se mně nějaký mladík a já vybuchuji! „Ne! Růžovou nesnáším!“ Kamarád Benjamin nás nutí „pózovat“ na fotky a já rozhodnutá co nejdříve zmizet se vrhám do davu a snažím se protlačit, prostrkat na druhou stranu. Probíhá zde totiž „koncert“. Absolutně žádné místo na projití, spousta „nabuzených“ skákajících nadšených mladých Francouzů, házících po sobě ještě se zbytky prášku z pytlíků. Na pódiu „zpěvák“, pro jehož popis nemám žádná slušná a použitelná slova. Nasazuji opravdu velmi tvrdé lokty a jsem surová, „drsná“. Pardon, pardon, ale hlava nehlava se prostě tlačím dopředu. Už chci být pryč, co nejdříve! Kamarádi se mi bohužel v tom davu ztratili.  

Dvě malinké plechovčičky Lipton Ice Tea. Toť vše, co jsem dostala, vyžebrala, po doběhu. Toalety sice přistavené, ale nikdy možnost umýt si minimálně ruce. Naštěstí se nevidím, ale podle pohledů lidí kolem je mi jasné, že vypadám naprosto příšerně. Barevná, spíš špinavá, od hlavy k patě. Vyrážím nejkratší možnou cestou na metro. Všichni se po mně divně koukají. Tady to ale ještě není tak strašné, kolem je nás takových „pěkných“ více, ale jak se vzdaluji, připadám si naprosto šíleně. Dívají se na mě jako na blázna. A je mi šílená zima.

Za ¾ hodiny po doběhu se konečně převlíkám do čistého a teplého. Dělám „striptýzové představení “  na Montmartru, ale v tu chvíli je mi to jedno. Z hlavy se mi sype jak z prachovky, jeden vlhčený ubrousek za druhým se snaží objevit můj původní obličej a já s červenou hlavou, modrými tvářemi a oranžovýma ušima vyrážím na další procházku po Paříži. Vzhůru na Sacre Coeur.

Naivně jsem si myslela, že barva na tričku vydrží, takže budeme mít alespoň nějaký suvenýr, ale prach se postupně vyklepe, vypere a nám zbyde jen bavlněné tričko a žluté sluneční brýle Lipton Ice Tea. No, za ty prachy, neber to.  

Jak jsem napsala výše, šla jsem do toho se špatnou vizí, špatným odhodláním... To byla ta největší chyba.  Já byla natěšená na běh, ostatní na zábavu... Ano, chybami se člověk učí. Vždy je důležité si před každou akcí říct a srovnat v hlavě, co od toho člověk očekává. Já se trápila, ostatní jsou z toho doteď nadšení a pevně rozhodnutí, že příští rok se tento „běh“ bez nich neobejde. Já vím, že jednou a stačilo. Nikdy více.