Jak spadnout do závislosti… totální … (sportovní!!!)

Díl druhý aneb já a můj život s během...   Sám život je běh na dlouhou trať, na které nás neminou větší či menší překážky. Musíme se ale snažit ze všech sil se s nimi poprat, překonat je, zvítězit nad nimi. 

... barevná jako vždy :-)

Jedu vlakem, koukám z okna ven na ranní opar nad řekou Labe. Cestuji z jednoho domova do druhého, resp. třetího. S sebou v batohu francouzské sýry, foťák, počítač a běžecká výbava – boty, sporttester a tričko. Zářivé tyrkysové tričko s třemi běžeckými ženskými postavami, s nepřehlédnutelným nápisem na zádech „když běžíš, tak krásníš…“.

Říká se, že nejkrásnějším šperkem na ženě je její úsměv a každá žena je krásná, když se usměje. Takže ať už člověk vypadá jakkoliv, ať má úzká či robustní ramena, útlý nebo široký pas, velké či malé pozadí,… když potkáte někoho, z koho září energie, dobrá nálada a jeho úsměv na tváři vám vyloudí ten váš, tak není krásněji na světě.

Já když běžím, culím se jak sluníčko a oči mi září jak malému dítěti při pohledu na vánoční stromeček. A proč? Sama nevím. Ale ten příval pozitivní energie, dobré nálady a síly, která vám ústní koutky tlačí od sebe, od ucha k uchu, nejde prostě zastavit.

Na lesní cestě jsem nepřehlédnutelná, ať je teplo nebo zima, na běžecké trati je vždycky prima. Zářivé a na dálku svítící – neonově či barevně, podkolenky mě vždy prozradí. Je to mé poznávací znamení. K tomu fialovo-modrá sluchátka v uších, zumba čelenka, rozevlátá hříva, plandající do rytmu a modré tričko. Sportovní dres, oddílový úbor. Jsem báječná, a to oficiálně, dokonce pořadové číslo 59. To už mi nikdo nevezme. Na svou báječnost mám „štempl“, papír, průkaz, říkejme tomu jak chceme, ale jsem to prostě já – báječná žena v běhu.

Jsme skupina bláznivých, během nemocných, z části i posedlých, obyčejných ženských a máme ve svém kruhu i naši báječnou menšinu – chlapy. Naše ambice nejsou zaběhnout marathon pod dvě hodiny, vytvořit světový rekord v běhu na 10, 15, 20 kilometrů, ba ani na pět. Některé z nás se radují z úspěchu vůbec pár kilometrů uběhnout, postupně přecházet z rychlé chůze do běhu a vydržet, nepřestat. Vzájemně se podporujeme, ať už někdo chce vylepšit svůj čas na těch zmíněných 10 kilometrů, ale ještě více fandíme těm, kteří se rozhodnout teprve běžecké boty obout, pevně zavázat tkaničky a vůbec udělat ten první krok, noha – ruka, ruka – noha, jeden krok, druhý krok… a hele, už běžím. Minutu, dvě, pět, deset a po pár týdnech, hele, já to dala, uběhla jsem 5km v kuse! Sice v čase, v jakém někdo z nás zvládne několikanásobek, ale to přeci není vůbec důležité. Překonat sám sebe, rozhodnout se, začít, zkusit to a hlavně, VYDRŽET! Nevzdávat to. Vše je napoprvé těžké. Stejně jako jste se v dětství stěží učili chodit a několikrát jste to už chtěli vzdát, protože se vám nedařilo. Ale rodina vás nenechala. Hnala vás vpřed, podporovala, nejen fyzicky, ale hlavně morálně.

Dnes jste již velcí, vyrostli jste, v životě se mnohé naučili, ale přesto, pokud se dostanete do oblasti, kde ještě nejste pevně zakotveni, oceníte každou pomoc. A to nejen tu teoretickou, praktickou, ale hlavně tu morální podporu, vědět, že v tom nejste sami. A v rámci tohoto běhacího společenství rozhodně nejste.

Pokud máte nějaký splín, nedaří se vám, nemáte myšlenky na běhání, máte problémy a starosti, ostatní „běhny“ se podělí o své rady a zkušenosti. A motivace? Náš denní chléb. Ať už záměrná nebo skrytá. To je slovo, které je u nás na prvním místě. Přijdete domů unavení z práce, ze školy nebo naopak jste doma unavení z dětiček a vidíte, jak vaše kamarádka, která má doma také dvě děti, manžela, psa a práce nad hlavu, přesto vyběhla. Potřebuje si pročistit hlavu, tak dneska jen malé kolečko kolem sídliště, vesnice, pole, parku. A vrátila se a nemůže se nabažit svých dojmů, znovu energie na rozdávání. Překonala sebe sama, svou únavu, svou lenost, nepohodu, přemluvila své tělo, hlavu. A vyplatilo se jí to, mnohonásobně.  Ano, endorfiny jsou pěkné potvory. Nejsem chemik a nerozumím tomu, ale z mého pohledu to musí být stejná látka jako droga. Jakmile k ní člověk přičichne, nejde přestat. Nutí vás to, stále více, potřebujete ji, nelze bez ní žít. Podobné pocity štěstí zažíváte, když najdete lásku, podaří se vám pracovní nebo studijní úspěch, ale tohle je mnohem snadnější. Obléknout kalhoty, triko, obout tenisky a vyběhnout. Roztáhnout křídla a letět. Rozlétnout se do všech světových stran, do všech koutů, nahoru, dolů, z kopce do kopce, doprava, doleva.

Díky studijním možnostem jsem teď druhým rokem ve Francii, kde jsem našla svou druhou rodinu. Bydlím v malém baráčku se starší paní, s kouzelnou hlídací babičkou. Francouzská babička mě v běhu podporuje, neustále se ptá za kolik, kam, jak daleko a raduje se z každého mého úspěchu a vždy se usmívá, když už vidí můj barevný úbor, jak zase vyrážím k rybníku. Při každém vyběhnutí, v jakoukoliv denní či noční dobu, potkávám obrovské množství běžců. Někteří rekreační, na jiných jde vidět zarputilost a snaha o ještě lepší a rychlejší výsledek než včera. Pozdravíme se, usmějeme, zamáváme, pokýváme hlavou, a nebo se jen beze slova či pohledu mineme. Je to o lidech, stejně jako všude. Ale úsměv potěší každého, tak ho rozdávejme neustále kolem sebe, vždyť přeci nic nestojí. A člověku to hned zlepší den a poběží se mu lépe.  

I francouzské dětičky jsou hodně zvídavé a pokaždé jen z kuchyně slyším: „Jé, to už jde zase běhat? A proč?“. Celý jeden běh kolem rybníka jsem věnovala tomu PROČ. První vyběhnutí se nepamatuji, jaký byl ten pravý důvod. Během pracovních prázdnin to bylo určitě po práci se trochu odreagovat, jelikož někdy je práce s lidmi složitá, i když cestovní ruch je zajímavá práce. Je to již několik desítek měsíců. Po příjezdu do Francie to byla i „nutnost“. Obrovské nutkání, když kolem sebe vidíte jak všichni běhaí a ty parky, lesíky, to nejde odolat. Když musíš, tak musíš. O prvních francouzských výbězích si napíšeme zase někdy jindy.

Dnes už to mé běhání má konkrétní důvod. Nebyla jsem na žádné zkoušce, nemám žádné potvrzení či osvědčení, ale řadím se mezi středně pokročilé běžce, takže se snažím řídit i nějakou přípravou, tréninkovým plánem – na marathon, na půlmarathon, natrénovat na horské běhy, posílit nohy a zadek během do kopců, zlepšit čas na 10 kilometrů, připravit se na „sparťanský závod“ Mud Day, … a postupně se zlepšovat, překonávat sebe sama a posouvat své hranice zase o kousek dál.

… ale hlavně, udržet si stále pozitivní mysl a dobrou náladu. A to už u mě bez běhu, pohybu a sportu vůbec není možné. Každý se mě ptá, kde beru tolik energie, tolik úsměvů, že to přeci není možné. Ale je. Ne pokaždé je to možné vyběhnout, ale nalaďte se pozitivní vlnu! Myslete pozitivně, negativní myšlenky hoďte za hlavu. Problémy budou stále, těch se asi nikdy nezbavíme, ale snažme se je řešit s chladnou hlavou a lehkostí. Udržme si úsměv na tváři. Pomůže to nám, ale i ostatním.

Přiznávám se bez mučení a dobrovolně, pro mě se sport stal drogou, spadla jsem do totální závislosti. Potřebuji ho k životu stejně jako kyslík, nedovedu si svůj život bez něj představit. A pevně doufám, že jsem nevyléčitelná, protože takové radosti, co mi sport přináší… je to neuvěřitelný zdroj síly a energie, jen je potřeba tomu jít trochu naproti. Takže obout tenisky, hurá ven, tu správnou muziku do uší a GOOO RUNNIIIIIING!!! 

http://www.bajecnezenyvbehu.cz/