Má životní láska… hudba a sport…

... díl první aneb já a můj život s tancem...     Tanec je jedna z mých životních lásek, byla, je a vždycky bude. Musela jsem snad dříve tančit než chodit. Jakmile slyším pár tónů, začnu se podvědomě kroutit do rytmu. A i když hudba nikde kolem není, stále mi zní v hlavě. A já mám pocit, že se vznáším, že mě ty tóny unášejí někam dál, za obzor, daleko od reality, od problémů všedních dnů, do jiného vesmíru. 

.. we don´t dance, WE ARE DANCE :-) ;-)!!!

Miluji vesnické tancovačky, hodové slavnosti na Moravě, standardní i latinskoamerické tance, taneční aerobic,... a do mého života (po velmi trnité cestě) vstoupila zumba.

Jako malá jsem jezdila s babičkou a s dědou na prázdniny za tetou na jižní Moravu. Již jako malé dítě jsme s babičkou zpívaly doma lidové písně, které babička znala z mládí a notovaly si u vaření či pečení, práce na zahradě. A já tomu propadla. V hudbě nejsem vybírává a líbí se mi spousta různé muziky napříč všemi možnými žánry (s drobnými výjimkami – nejsem schopná celé odpoledne poslouchat techno ani klasické operetní písně, ale když je nálada, můj záběr je opravdu široký), ale mou srdcovou záležitostí jsou české, moravské a slovenské lidové písničky. Nikdy se neomrzí a mohla bych je zpívat od rána do večera, stále dokola. Hraji na klavír a nepamatuji si krásněji strávený večer, než u prarodičů v obývacím pokoji u elektrických kláves a až ven pronikající společný zpěv lidových „odrhovaček“. Mým prvním hudebním nástrojem bylo malé červené elektrické „jablíčko“, na kterém mě děda naučil písničku „Kolíne, Kolíne“ a pak už to šlo ráz na ráz. Větší a větší klávesy, lidová škola, 11 let hry na klávesy, 4 roky hry na klavír. Nikdy ze mě koncertní virtuos nebyl a nebude, protože mě doma nebavilo trénovat etudy a opusy, ale za to zpívat si u „Já Písnička“, to nikdy neomrzelo a neomrzí. No a na hodech bylo příležitostí vyzpívat se a vytancovat dost a dost. K tomu překrásné, bohatě vyšívané a zdobené, kroje a já pokaždé toužila být také „stárkou“, jednou z vyvolených mladých děvčat, co má na sobě tu nádhernou sukni a tancovat od rána do večera. Ale i bez kroje jsem tančila a zpívala až do rána.

Taneční jsem milovala a chodila bych klidně celý rok, i několikrát týdně. Naštěstí jsem si „zamluvila“ svého skvělého kamaráda, takže jsem měla stálého tanečního partnera a užili jsme si to spolu do sytosti. Bohužel jsem vůdčí typ, takže jsem ho spíše tahala a vedla, ale strašně ráda na to vzpomínám a doufám, že i jemu zůstalo v hlavě pár těch tanečních kreací. No a kamerový záběr z věnečku, kde my dva vysmátí se řítíme tanečním parketem se zpěvem „chtěl bych být medvídkem…“ je nezapomenutelný. Nadešel prosinec a pátečním tanečním večerům byl konec. Na „pokračovačky“ nebyl čas, takže tanec musel jít stranou. Na nějakou chvíli.

Od mala se mi líbil aerobic, a tak jsem se s mamkou čas od času vydala na nějakou tu hodinu, kde se dalo „tak trochu“ zatancovat. Později do toho přišel kickbox aerobic, který mě dostal, spolu se spinningem, ale to je jen dřina, žádná kreace.

Blížil se konec střední školy a osud mi do cesty postavil jeden ze životních mezníků – partnera. Fotograf, jehož největší fotografickou láskou je sport. Bohužel z velké části pouze z druhé strany fotografického přístroje. Ale jemu vděčím za to, že jsem měla možnost podívat se na spoustu soutěžních klání, zejména na mistrovské soutěže tanečního sportu. Naprosto okouzlená a uchvácená tou nádherou. Tanečníci se po parketu vznáší, proplouvají mezi sebou s naprosto lehkostí, v překrásných šatech. Jako princezna, ano, také bych tak jednou chtěla vypadat a tančit do rytmu quickstepu či jivu. Úchvatné, strhující představení! Štěstí se na mě usmálo, shodou náhod a okolností, ve víru všech událostí jsem našla tanečního partnera a jen tak pro radost místo páteční „vycházkové“ noci jsme pilně trénovali – já se uičla - základní taneční kroky waltzu, rumby. Můj úžasný tanečník (bývalý závodník - profesionál, co měl vytančenou nejvyšší třídu A) měl se mnou neuvěřitelnou trpělivost, nervy ze železa a já mu byla vděčná za každou minutu, co mě zasvěcoval do ladných pohybů. Být na mně byla bych na parketu denně, ale čas je neúprosný a práce a starostí čím dál tím více a s těžkým srdcem jsme po několika měsících museli skončit. Pro mě to bylo utrpení, ale nedalo se nic dělat. Já už se viděla na tanečních soutěžích (samozřejmě seniorskýchJ, jelikož s naším tréninkovým tempem a mým nulovým základem, jsme to na dřívější dobu neviděla), kde vymeteme každý kout tanečního parketu a já se tam vznáším, já budu létat. Ale svého snu se nevzdám a kdo ví, co na mě v budoucnosti ještě čeká.   

Opět mi zůstal jen aerobic. Měsíce pomalu ubíhaly a do světa, spíše řečeno konečně do Čech, se dostával nový „pohybový program“ – Zumba ®. Obrovský boom, strašné pobláznění, nikdo nemluvil o ničem jiném, zájem veliký, nový masový sport. Většinou moc nejdu s davem, takže jsem byla mimo. Měla jsem možnost navštívit několik hodin, většinou v rámci nějakých jiných akcí a byla jen rozčarovaná a otrávená. Co to je? To není ani aerobic, ani tanec (já ještě nešťastná z nedohledné, daleké, mé taneční budoucnosti). Prostě takový divný mišmaš. No a pak to přišlo. Lednové Capro Team Show pořádané sportovní cestovní kanceláří Capro. Na pódiu můj oblíbený instruktor Michal Šubr, a že prý teda zumba. Miluji Michalův Dance aerobic, on je úžasný charismatický lektor. Uvidíme, zůstanu a zkusím. Má asi čtvrtá hodina zumby v životě. To co se dělo potom… Nepředstavitelné, neuvěřitelné. Měla jsem pocit, že ta sportovní hala spadne. Odhadem 200 ženských začalo šílet, řvát, ječet, skákat, tleskat a já nevěděla, co se to kolem mě děje. Naprostá euforie a všichni sborově řvaly „… nosa, nosa, a si o sedi máta ... Ai Se Eu Tu Pego.“ Neznám, v životě jsem neslyšela, ale oni to umí nazpaměť a nějakou hudbu k tomu rozhodně nepotřebují, zpěvák Michel Teló nejde absolutně z reproduktorů slyšet. Tomuhle říkám atmosféra! Naprosto vás to pohltí a strhne… a já začala bláznit a šílet. Wow, to je teda mazec! Celá tato akce je úžasná sportovní událost, ale po tomhle zážitku jsem zůstala omámená, naprosto okouzlená.

Život je běh na dlouhou trať, samozřejmě s překážkami. Osud vám hází klacky pod nohy, sráží vás na kolena a nic nemůže být stále procházka růžovým sadem. No a já v sobě objevila – nebo spíše jen probudila (dočasně spící), lék na všechny starosti a problémy. A co jiného, ano opět sport. Zumba se pro mě stala jednou z mých závislostí. Několikrát do týdně, různí lektoři a já neměla čas, nebo spíše nechtěla, se zabývat nepříjemnými věcmi a potřebovala přijít na jiné myšlenky. Ale stále „ta vzadu“. Stejně jako kdysi, kdy mi tanečník vyčítal, že neumím tím zadkem pořádně kroutit, stále se stydím a schovávám v zadní řadě. Ale postupně se začínám uvolňovat a propracovávat dopředu. Jsem schopná už i zařvat, povzbudit se, zatleskat, pořádně ty emoce projevit, vypustit je ven. A jak zjišťuji, čím dál tím více se ze mě stává nezřízená střela. Užívám si to celým svým tělem, a když „tančím“ dostávám se do jiných dimenzí. Hormony štěstí pracují. Na 100%.

Nevím, co má ještě pro mě ten nahoře vymyšlené a napsané, ale nabídnul mi možnost jít do světa, poznat nové kultury a kraje. Příležitost jsem chytila za pačesy, prošla výběrovým sítem a začala pomalu, ale jistě plánovat svůj život daleko od rodiny, od přátel, od současného zaběhnutého studijně – pracovního života, ve Francii. V zemi vynikajících sýrů a vína, na dohled Paříži, nedaleko zámku ve Versailles. Ale bylo mi jasné, že bez pohybu se neobejdu. A jelikož většinou do všeho skáču po hlavě (ovšem s rozmyslem), ještě než jsem odjela, stala se ze mě oficiální instruktorka zumby. Napsala jsem desítky emailů do francouzských „asociací a fitness center“ a z jedné se přeci jen ozvali. Aniž by mě znali, pravděpodobně jim stačilo mé nadšení a elán, už mi nabídli první vlastní hodiny – ve Versailles. Já, holka z Čech a mám „taneční“ hodiny ve Versailles, v sídle francouzských králů! Začátky byly těžké. Cizí země, cizí jazyk, jiná mentalita, ale vše se postupně rozbíhalo, dostávalo na obrátkách a tak (nejen díky tomu, ale má to svůj velký vliv) jsem tady nakonec již druhým rokem. Mimo studia, a pracovní stáže jsem tedy lektorkou zumby. Částečně se mi tak plní můj sen. Mým životem je tanec (dnes už i běh, ale o tom později). Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já se z té poslední řady dostanu až úplně dopředu, dokonce přímo před lidi. A já budu ta, kterou budou poslouchat, která je bude hecovat a povzbuzovat, motivovat, navznazovat, inspirovat, že si budu s láskou a radostí užívat a prožívat každý pohyb. Ale co je to nejdůležitější, snažit se veškerou svou pozitivní energii, dobrou náladu a vnitřní sílu přenést na ostatní, aby z hodin odcházeli spokojení a dobře naladění. Vždyť ty nadšené, usměvavé a rozzářené, durch propocené a fyzicky unavené, ale na duchu znovuzrozené a psychicky uvolněné, dámy (a pánové) všech národností, vyznání a věků jsou pro mě tou největší odměnou. Příští týden přijdou znovu, unavení a otrávení z práce, s hlavou plnou starostí a problémů, ale po hodině budou odcházet s úsměvem na rtech a s pocitem dobře odvedené práce a osvobozeni (alespoň na chvíli) od všech svým neduh a trápení co mají na duši. To je pro mě ten největší dar, to, že mi zumba dává tu možnost rozdávat lidem radost, sdílet své nadšení, nabíjet ostatní svou pozitivní energií, předávat lidem dobrou náladu, vykouzlit jim na tvářích úsměv. To je moje „práce“, koníček, které mě nesmírně baví a doufám, že ještě nějakou tu dobu bude mou životní náplní.

Když tančím, mám pocit, že létám, že se vznáším. Stačí mi jeden nepatrný náznak, že vládne ta správná atmosféra, od mých tanečnic a tanečníků jedna odpověď na mé „heeej“ a já se dostávám do vzdálených končin nějaké jiného vesmíru, do naprosté extáze. Realita všedních dnů pro mě přestane existovat a já se jen vlním, tančím. Vychutnávám si každý tón té úžasné muziky, každý pohyb. Vše nesmírně prožívám, takže chápu, že někdo se mé energie, kterou vydávám během svých hodin může zaleknout. (Jelikož si myslím, že její hodnota není moc vzdálená od naměřených ekvivalentů při výbuchu atomové elektrárny). Jsme prostě uragán. Úryvek z písně, kterou miluji, která by mohla charakterizovat můj přístup k zumbě…

Sushy – Jumpin´Up

… It´s a new vibration, an hot sensation, that´s rising like an ocean wave… And we wait for the beat to drop, ´cuz when we start we don´t stop, this time we´re here to stay…

… it´s like a deep desire, that takes you higher, you know you´ve never feil this way, take a breath and feel it, your body has no limits, get ready for this hurricane…. JUUUUUUUUUUUUUMP!!!

„… tvé tělo nemá žádné limity, jsi připravený na tento hurikán? Skákej, skákej, skákej do vzduchu! Vzhůru na taneční parket!“

https://www.youtube.com/watch?v=Wa6aqh2VG0Q

Svého snu, postavit se někdy v překrásných zářících šatech na taneční parket a za zvuku vídeňského valčíku otáčet se kolem dokola, napříč celým sálem, se nikdy nevzdám a budu za něj bojovat a snad se mi té příležitosti někdy dostane. Pevně v to doufám. 

michaelas13.zumba.com

YouTube - Michaela Stránská